Při příležitosti Památného dne sokolstva, který je od letoška také významným dnem, si Praha 6 připomněla jednu z mimořádných osobností sokolské historie – Jindřicha Vaníčka. Ve Vaníčkově ulici byla odhalena dodatková tabule. Před Píseckou bránou se otevřela venkovní výstava, která představuje historii Sokola v souvislosti s Prahou 6.
Výstavu slavnostně zahájil místostarosta Prahy 6 pro kulturu a sport Jan Lacina spolu se starostkou sokolské obce Hanou Moučkovou a Michalem Burianem z Vojenského historického ústavu, který výstavu společně s Prahou 6 připravil. Vernisáže se zúčastnili sestry a bratři z jednot z Hanspaulky, Dejvic nebo Střešovic v čele s členkami Věrné gardy hanspaulského sokola. „Starostka sokolské obce paní Moučková mě před zahájením výstavy potěšila postřehem, že městská část Praha 6 je v podpoře sokolského hnutí v Praze nejaktivnější. Zrovna letos jsme totiž významně finančně přispěli na přístavbu sokolovny na Hanspaulce. Sokolové hráli významnou roli při vzniku našeho státu v roce 1918 a mají naši přirozenou úctu,“ uvedl Jan Lacina.
Vaníčkova ulice, která se symbolicky vine kolem nejvýznamnějšího místa spojeného se sokolskou historií, stoupá z Dlabačova vzhůru, kde “objímá“ Strahovský stadion, na němž od roku 1926 probíhaly slavné všesokolské slety. „Jindřich Vaníček byl ve 20. letech minulého století jako náčelník Československé obce sokolské jedním z hlavních iniciátorů vybudování strahovského Masarykova stadionu. V roce 1935 byla ulice obepínající stadion pojmenována na jeho počest,“ připomenul při odhalení dodatkové cedule místostarosta Jakub Stárek. Poslední všesokolský slet se na Strahově uskutečnil v červenci 1948 jako největší poúnorová demonstrace proti nastupujícímu režimu. V roce 1955 slety nahradily spartakiády. Přesto Vaníčkova ulice „vydržela“ až do roku 1960, kdy byl název s ohledem na ideologickou nevhodnost Sokola změněn při příležitosti II. celostátní spartakiády na Spartakiádní. Roku 1992 Praha 6 vrátila ulici původní název.
Jindřich Vaníček, jedna z nejvýznamnějších osobností celé historie sokolského hnutí, se narodil v roce 1862. Ve stejném roce, v němž vznikl Sokol. V roce 1879 vstoupil do smíchovského Sokola, kde se o pouhých devět let později stal náčelníkem jednoty. V roce 1891 se stal náčelníkem Sokola Pražského. V březnu 1892 jej delegáti sjezdu České obce sokolské zvolili novým náčelníkem celé sokolské obce. Vaníček ve funkci nejvyššího cvičitele významně obohatil cvičební soustavu Sokola, přičemž důsledně navazoval na Miroslava Tyrše, který mimo jiné zdůrazňoval branný význam Sokola a sokolstvo nazýval národním vojskem. Na přelomu 19. a 20. století rovněž významnou měrou přispěl k zavádění ženského sokolského cvičení, které se stalo nedílnou součástí emancipačního hnutí v českých zemích.
Již ve výboru Sokola Pražského se Vaníček setkal s Josefem Scheinerem, který byl v roce 1889 zvolen starostou Sokola Pražského a v roce 1906 celé České obce sokolské. Tito dva muži přivedli postupně sokolskou organizaci na výsluní českého společenského života. Pod jejich vedením se stal Sokol ještě před vypuknutím 1. světové války zdaleka největším českým spolkem. Po 1. světové válce pokračoval v usilovné práci pro sokolské hnutí. Vedl oddíl sokolů, který v prosinci 1918 vítal při příjezdu do Prahy prezidenta T. G. Masaryka. Navždy zůstane v paměti sokolů spojen i s vybudováním sídla Československé a dnes České obce sokolské v Tyršově domě na Malé straně i s vybudováním strahovského sletového stadionu. V den vzniku Československé republiky, 28. října 1918, rozhodlo vedení České obce sokolské vytvořit pod vrchním velením náčelníka Jindřicha Vaníčka tzv. Národní stráže, které se podílely na odzbrojení vojenských jednotek složených z rakouských, maďarských a rumunských vojáků, dále zajistily a střežily sklady potravin, zboží a surovin, zbrojnice, průmyslové objekty, nádraží, železnice, komunikace, hlídaly kláštery, zámky, obrazárny, knihovny a archivy, aby nedošlo ke ztrátám na kulturním dědictví a k vývozu vzácných uměleckých předmětů ze země.
V prosinci 1918 byl Jindřich Vaníček jmenován náčelníkem odboru pro tělesnou výchovu národa na ministerstvu národní obrany.
Jméno Jindřicha Vaníčka, kterému nikdo neřekl jinak než bratr Jindra, se nesmazatelně zapsalo do sokolské historie. I po své smrti v roce 1934 zůstával v myslích sokolstva morální autoritou hodnou následování. Jeho jméno tak v letech 2. světové války použil jako své krycí i jako jméno odbojové skupiny prof. Ladislav Vaněk. Skupina Jindra, vytvořená na podzim roku 1941, vznikala paralelně vedle Obce sokolské v odboji, přičemž navazovala na činnost jejích poničených struktur.