EMIL POLLERT MÁ V PRAZE 6 SVOU PAMĚTNÍ DESKU

Přinášíme projev doc. Jana Buriana, ředitele Národního divadla v plném znění:

Dámy a pánové,

při příležitosti dnešního slavnostního aktu – odhalení busty Emila Pollerta, jednoho z nejvýznamnějších představitelů Kovařovicovy a Ostrčilovy éry v opeře Národního divadla – mi dovolte v krátkosti připomenout jeho životní a umělecký příběh.

Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, se narodil roku 1877 v Liblicích u Mělníka jako jedno z osmi dětí obchodníka se smíšeným zbožím. Podobná životní dráha byla původně určena i jemu, než si jeho starší bratr, u něhož byl v Praze zaměstnán, celkem náhodně uvědomil Emilův hlasový potenciál a přiměl ho k odbornému studiu zpěvu, které financoval. Na sezonu 1898/99 přijal již mladý obchodní příručí angažmá u německé opery v Olomouci a na základě předzpívání novému šéfovi opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi byl přijat do jeho nově vznikajícího ansámblu; působení Emila Pollerta v Národním divadle začíná tedy v přímé vazbě na Kovařovicův nástup na šéfovské místo v roce 1900 a na svém konci je ohraničeno náhlým Pollertovým úmrtím opět právě v okamžiku nástupu nového šéfa opery ND Václava Talicha v roce 1935.

Třebaže se tak kritikům zpočátku nejevil, Emil Pollert se v Národním divadle stal především ideálním představitelem komických rolí. Přes svoje hlasové předurčení pro basový buffo obor a herecké předpoklady se ke svému prvnímu Kecalovi v Prodané nevěstě dostal až po třech letech u divadla, a další komické postavy – zůstaneme-li zatím jen u Smetany – na sebe nechávaly čekat ještě mnohem déle: Bonifáce v Tajemství zpíval poprvé až v roce 1913, Mumlala ve Dvou vdovách 1915, a teprve v roce 1920 obohatil svou smetanovskou galerii o poustevníka Beneše v Čertově stěně, kterého pak po léta vytvářel v uměleckém partnerství s Vilémem Zítkem coby Rarachem. Důvodem Pollertova opožděného vstupu do těchto rolí byla skutečnost, že si na ně činil nárok letitý pěvec a režisér opery Národního divadla Robert Polák, který jen nerad přepouštěl svoje místo mladšímu kolegovi. Že to nakonec nebylo jen o rolích, nýbrž i na poli režijním, o tom se ještě zmíním.

Zastavme se nejprve u již zmíněného Kecala, v němž se přímo ideálně snoubila Pollertova přirozená muzikalita s hereckým temperamentem a smyslem pro hereckou nadsázku. Po debutu v této roli ji za svého života zpíval ve všech dalších nastudováních opery, v 500. představení Prodané nevěsty 8. srpna 1909 s Emou Destinnovou jako Mařenkou, v 600., 800., 900. a 1000. představení a 28. května 1925 oslavil s Kecalem čtvrtstoletí své umělecké činnosti v Národním divadle. S Kecalem se zúčastnil zájezdů do Varšavy a Bukurešti, 1924 ho zpíval ve Vídni a mimo to i na mnoha místech doma. Byl jeho interpretem i na první kompletní gramofonové nahrávce Prodané nevěsty dirigované šéfem opery ND Otakarem Ostrčilem a připomeňme i Pollertovu účast na dvou filmových podobách opery: první z roku 1913 z dílny režiséra Maxe Urbana, žel nedochované, a druhé z roku 1933 režiséra Svatopluka Innemanna.

Emil Pollert byl nejprve Karlu Kovařovicovi, a po něm i Ostrčilovi velkou oporou také v repertoáru dvořákovském a všeobecně českém včetně mnoha rolí v dílech dnes dávno zapomenutých. Z tehdejší moderní tvorby vytvořil výrazné postavy v operách Janáčkových jako Farář v Lišce Bystroušce nebo dr. Kolenatý ve Věci Makropulos, byl Vrchním v Novákově Lucerně, Kormakem v Ostrčilově Legendě z Erinu, Fedorem v Jeremiášových Bratrech Karamazovech nebo Šumařem ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla.

Vedle českých oper nabízel Pollertovu jevištnímu mistrovství velké příležitosti rovněž repertoár světový. Bez nároků na kompletní výčet se soustřeďme alespoň na tři modelové postavy, kterými se Emil Pollert natrvalo zapsal do paměti a srdcí diváků. První je namyšlený purkmistr van Bett z Lortzingovy dnes již málo uváděné opery Car a tesař. V této roli vstoupil Pollert na jeviště pouhý měsíc po svém nástupu do Národního divadla, avšak – jak již bylo řečeno – kritika tehdy ještě plně nerozpoznala, a po pravdě řečeno po tak krátké době ani rozpoznat nemohla, kde leží jeho nejvlastnější kvality. V novém nastudování opery v roce 1925 již recenze nešetřily superlativy, označujíce Pollertův výkon za „vítězný ve zpěvu a neodolatelný v komice zjevu i hry“. Vysoko nad průměr běžných operních postav vyčníval rovněž Pollertův Baron Ochs z Lerchenau ve Straussově Růžovém kavalírovi. Tuto postavu vytvořil zpěvák v pražské premiéře opery v roce 1911 a v následujících dvou dalších nastudováních. Podle svědectví dobového tisku Pollert v této roli předčil i renomované umělce německé, kteří dle jejich mínění postavu až příliš karikovali. Přísný kritik Zdeněk Nejedlý se nechal slyšet, že „kdyby Strauss hledal pravého barona pro vzorové představení svého díla, sotva by našel lepšího, než je Pollert“. Podobného ocenění se dostalo i pěvcovu Beckmesserovi ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, jehož portrét vykreslil Pollert originálním způsobem odklánějícím se od zažité dobové rutiny. Ze světové soudobé moderny se Pollert zaskvěl v postavě Doktora v Bergově Vojckovi, která nikoliv už mladému, ale stále zvídavému a pokrokovému umělci zvlášť přirostla k srdci. „Čert se to měl učit, čert to měl zpívat, ale teď se mi po tom nějak stýská“, konstatoval umělec poté, co inscenace nově nastudovaného díla byla na základě politického skandálu po třetím představení stažena z repertoáru.

Rekapitulace uměleckého odkazu Emila Pollerta se vedle nastudovaných operních rolí nemůže obejít bez alespoň letmého připomenutí jeho dalších aktivit. Mimo operu vystupoval zpočátku i v činoherních rolích, jevištně vyškolen svým hereckým kolegou Jindřichem Mošnou, jehož lidovost mu byla blízká. Jak bylo za jeho začátků běžné, nevyhnul se ani účinkování v baletu a svůj komický talent směl uplatnit i v operetě, konkrétně jako ministr Piš-Tuš v Sullivanově Mikádovi. Časem dospěl až k operní režii a vedle pomalu končícího Roberta Poláka a nově příchozího Ferdinanda Pujmana shromáždil na svém kontě i inscenace oper tak významných jako Verdiho Falstaff, Fibichova Nevěsta messinská nebo česká premiéra Pucciniho Turandot. Mimo Národní divadlo řediteloval v letech 1920-22 v obou smíchovských divadlech, tj. v tehdejším Švandově divadle a Aréně, a to díky svému příbuzenství s jejich majitelkou Emou Švandovou.

Emil Pollert, který na Národním divadle nastudoval 221 rolí a odzpíval více než 5.000 představení, byl v roce 1928 vyznamenán státní cenou za své nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav.

O smutném, předčasném a zároveň milosrdném i divadelně krásném konci tohoto výjimečného umělce se dočítáme v knize Emanuela Kopeckého a Viléma Pospíšila Slavní pěvci Národního divadla, z níž si dovolím na závěr citovat doslova:

„Jednou z posledních Pollertových rolí byl Táta šumař v Karlově Smrti kmotřičce. A zde jakoby pěvec tušil, že mu z životní svíce zbývá už jen oharek, který jeho přítelkyně paní Smrtka není ochotná nahradit. Často si doma po představení stěžoval na podivnou úzkost, již cítil pokaždé, když kmotřička Smrt přetla na scéně nit jeho pozemského bytí. A skutečně: 23. října 1935 měl Pollert večer zpívat svou slavnou roli, Mumlala ve Dvou vdovách. Dopoledne besedoval v kavárně Slávii se svými kolegy Otou Horákovou, Janem Konstantinem, Bronislavem Chorovičem a Jaroslavem Gleichem. Radili se, jak uvítat na druhý den Václava Talicha při jeho oficiálním vstupu do Národního divadla. Pollertův zvučný bas vedl. Náhle utichl, pěvec opřel stříbrnou hlavu o rámě Oty Horákové a jeho výrazné oko jako by zastřel lehký závoj spánku. Choré srdce, tak plně oddané umění, se zastavilo. Emil Pollert, harmonický umělec i člověk, zemřel. Dílo, které v opeře Národního divadla vytvořil, bylo nesmírné. Umělec během doby vyspěl v mistra, jakých není mnoho.“