V Domě s pečovatelskou službou ve Šlejnické ulici byl důvod k oslavám. Paní Marie Velingerová, rozená Vichrová, oslavila 100 let! Narodila se 4. dubna 1911.
Termoska a křupavé kuře
Cestou na oslavu stých narozenin paní Velingerové se zástupci radnice zastavili v občerstvení, aby koupili křupavé kuře. Toto jídlo totiž paní Velingerová doslova zbožňuje. K tomu obdržela jako dárek termosku. Z té měla velkou radost a hned se snažila jí naplnit teplým nápojem, aby z ní mohla upíjet. A samozřejmě krásné květiny a přání...
Narodila se v Duchcově v rodině továrníka Petra Vichra
Její otec byl majitelem továrny v Lysé nad Labem.. Koncem r. 1914 byla továrna uvedena do provozu. Započalo se s výrobou drobného zařízení pro domácnost - lopatky, věšáky, pokličky, ale i kovového nábytku. Později přešel závod zcela na válečnou výrobu a vyráběl se velký počet vojenských nemocničních postelí. Po válce byl závod opět přeorientován na původní výrobu. Začalo se vyrábět dražší zboží - chromovaný nábytek, bytový nábytek s dřevěnými doplňky, lakovaný nemocniční a školní nábytek, kuchyňské váhy a později i kancelářský nábytek. V květnu roku 1945, stejně jako ve většině velkých závodů byla do firmy Vichr a spol. zavedena národní správa až do roku 1946, kdy byl podnik znárodněn a byl utvořen národní podnik KOVONA. Otce paní Velingerové ze dne na den vyhodili bez nároku na penzi. Ona se pak o otce starala až do jeho smrti. Majetek po otci se rodině Velingerů nevrátil
Paní Velingerová byla svým otcem připravována na převzetí továrny
Studovala na gymnáziu ve Vodičkově ulici v Praze a v 16 letech odjela na rok do penzionátu ve Švýcarském Lausanne, kde se naučila německy a francouzsky. Po návratu se zasnoubila s budoucím manželem, stavebním inženýrem a po třech letech se vzali. Narodil se jí syn Jiří a dcera Milena. V roce 1968 obě děti emigrovaly do Kanady. Naučila se proto anglicky, aby se mohla, pokud děti v cizině navštíví, domluvit. Když manžel paní Velingerové před rokem 1989 zemřel, nedovolil totalitní režim jeho dětem přijet na jeho pohřeb. Po roce 1989 se obě děti vrátily do Čech. Dcera je profesorka čínštiny a syn je sochař a grafik.
Jako dcera továrníka měla paní Velingerová po znárodnění jejich závodu problémy při hledání práce. Vystřídala několik zaměstnání. Nejdříve prodávala šperky ve zlatnictví Heinz, které bylo později také znárodněno, příležitostně hlídala děti, pracovala také jako sekretářka ve stavební firmě, kde založila a rozšířila technickou knihovnu. Do pozdního stáří byla zaměstnancem Pražského hradu - Zlatá ulička jako vedoucí galerie, protože mimo jiné jako jedna z mála ovládala několik cizích jazyků.
V Domě s pečovatelskou službou Šlejnická v Praze 6 bydlí paní Velingerová již od března 2001. Přesto a možná právě proto, že její cesta životem byla trnitá, stala se z ní vyzrálá silná osobnost, která je příkladem a podporou mnoha lidí z pečovatelského domu a dalších přátel. Nikdy totiž nezatrpkla a dokázala , že zná hodnoty pro které stojí zato žít.
