štábní kapitán i. m. brigádní generál Václav Morávek

důstojník čs. armády, hrdina českého protinacistického odboje, člen legendární skupiny přezdívané gestapem „Tři králové“

Václav Morávek přišel na svět 8. srpna 1904 v Kolíně v rodině profesora řemeslnické školy. Po absolvování reálného gymnázia nastoupil v roce 1923 základní vojenskou službu, během níž si podal přihlášku na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Tu ukončil o dva roky později v hodnosti poručíka dělostřelectva a nastoupil službu u 107. dělostřeleckého pluku se sídlem v Olomouci. Zde v různých funkcích setrval po celou dobu existence první republiky, březnová okupace ho tu zastihla v hodnosti štábního kapitána a ve funkci velitele baterie.

Václava Morávka můžeme bez nadsázky považovat za typického odchovance masarykovského ducha první republiky. Bylo mu čtrnáct, když vzniklo Československo. Navštěvoval skautský oddíl, cvičil v Sokole a jako velice zbožný člověk se hlásil k Českobratrské církvi evangelické. Ačkoli byl slabší tělesné konstituce (měřil 172 cm) a byl krátkozraký, rozhodl se pro vojenskou dráhu. K jeho zálibám patřila vedle fotografování i jízda na koni a střelba; v obou těchto disciplínách zvítězil v několika armádních soutěžích.

Nacistická okupace Václava Morávka velice zasáhla. Brzy po 15. březnu 1939 byl z armády propuštěn a přidělen jako tajemník k úřadu práce v Kolíně. Tato práce ho nijak neuspokojovala, jeho nadřízený od něj navíc vyžadoval projevy loajality vůči okupačnímu režimu. Záhy se tedy zapojil do nově vznikající vojenské podzemní organizace ve funkci zpravodajského důstojníka ilegální divize na Kolínsku. Do této funkce byl prý prosazen na přímý pokyn odbojové centrály v Praze, což mohlo být dílo Josefa Balabána. Václava Morávka si totiž jako jednoho z nejlepších dělostřeleckých důstojníků mladé generace musel během své předválečné práce na ministerstvu všimnout. Když se poté stala pro Morávka situace v rodném městě neúnosnou, odjel do Prahy, kde se dal plně k dispozici vojenskému odbojovému hnutí a začal působit ve funkci Balabánovy spojky. Byl mimo jiné pověřen kontaktem s Paulem Thümmelem alias agentem A-54, který byl tehdy považován za nejvýznamnějšího agenta české zpravodajské služby v Londýně.

Podle paměti historiků byl frajer, hazardér a bavič, ale především jeden z hrstky skutečných hrdinů, kteří se kdy v naší zemi narodili. „Věřím v Boha a své dvě pistole“ – tak znělo odbojové krédo Václava Morávka. Své spolubojovníky na ulici pravidelně zdravil zahvízdáním na hlavně svých pistolí, narychlo vytažených z kapes. Nejznámějším Morávkovým kouskem se však stala jeho sázka s Mašínem a Balabánem, že gestapáku Fleischerovi zapálí cigaretu. Splnění tohoto úkolu Morávek ohlásil komisaři gestapa tímto dopisem: „Náš milý příteli Oskare! Již dlouho, skoro devět měsíců, jsme čekali, zda nás dostaneš, jak jsi tvrdil. Dokonce Ti jeden z nás jednou zapálil cigaretu a vyhrál tak sázku o tisíc korun. Ale Ty jsi byl jak slepý… Protože naše dlouhotrvající čekání bylo trochu nudné a přicházela v úvahu možnost zatčení, museli jsme prásknout do bot. Přejeme Ti další úspěchy při úderech Tvým ubohým obětem. Nemůžeš se divit, že na takovéto Tvé laskavosti jsme neměli ani trochu náladu. Bůh ví, že všechno utrpení, které jsi způsobil, Ti nepřinese žádné štěstí. Na shledanou po válce. Žij blaze, Oskare a pěkně hledej. Tvůj hlavní gauner Morávek.“ Zdá se, že tyto žerty, ačkoliv byly někdy dosti nebezpečné, představovaly pro Tři krále určité psychické uvolnění během nelehkého života v ilegalitě.

Po zatčení Josefa Balabána a Josefa Mašína se Václav Morávek pokoušel své dva druhy ze zajetí gestapa osvobodit. V případě Mašína, který byl po určitou dobu vězněn v lazaretu SS v Podolí, se mu to téměř podařilo. Žádost o intervenci ve prospěch obou zatčených přátel zaslal Morávek radiotelegraficky do Londýna Edvardu Benešovi, Sergeji Ingovi a Františku Moravcovi: „Prosíme pana prezidenta Sezimu, Jasana a Sudara, aby působili svým vzácným vlivem na příslušných místech anglické vlády a žádali výměnu podplukovníka Mašína-Pobery a Balabána-Kopa za dva německé důstojníky, držené v anglickém zajetí. Oba označeni rozkazem Reichskriegsministeria za státního nepřítele číslo jedna. Prokázali vlasti i Anglii samé neocenitelné služby. Své údaje činím na svoji čest a nejlepší svědomí a prosím vás, jak nejlépe umím, abyste učinili pokus o zachránění životů dvou u nás doma nad jiné vzácných lidí. Pomáhej vám v tom Pán Bůh sám.“ Přestože tato žádost zůstala nevyslyšena, zůstává dodnes ukázkou krásného přátelského vztahu mezi Balabánem, Mašínem a Morávkem.

V průběhu následujících měsíců se Václav Morávek stává doslova štvancem. Ačkoliv je nejhledanějším mužem v protektorátu Čechy a Morava, úředníkům gestapa se stále nedaří jej dopadnout, a to ani za pomoci zrádců. Když se v prosinci 1941 konečně dozvědí, že se ukrývá v Karlově ulici na Starém Městě Pražském, zdá se, že Morávkův osud je zpečetěn. Armádní mistr ve střelbě se však z obklíčení dokáže prostřílet – jeho protivníkům nepomohlo ani to, že jej překvapili ve spánku.

Bylo před polovinou března roku 1942, kdy se Alfréd Bartoš, člen výsadkové skupiny Silver A, s Morávkem setkal na konci Chotkovy ulice, poblíž Bílkovy vily. Šel na schůzku s legendou, s mužem, o němž se mezi odbojáři mluvilo s úctou a respektem. Ze tmy se vynořila nevelká štíhlá postava, dlouhý kabát, široká krempa klobouku, pod ní se blýskaly obroučky brýlí. Bartoš o něm později řekl: „zjevem připomínal úředníčka, ale svým jednáním nezničitelného westernového ostrostřelce“. V tu chvíli netušil, že Morávek za pár dní padne při přestřelce s početným gestapáckým komandem.

Tři roky dokázal balancovat na hraně života a smrti. Jeho závěrečný boj se odehrál k večeru 21. března 1942 u Prašného mostu v Praze 6. Zde splnil svůj slib, že do rukou Němců nepadne živý.

Čestné občanství pro štábního kapitána, in memoriam brigádního generála Václava Morávka přebrala jeho neteř Jaroslava Karbanová.

Zdroj fotografie: Paměť národa