MgA. Václav Havel GCB, dr. h. c. mult.

spisovatel, dramatik, esejista, první prezident České republiky

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Jeho otec Václav M. Havel byl architekt a stavitel a třídní původ byl důvodem, proč komunistická moc Václavu Havlovi po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium, které ukončil v roce 1954. Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, avšak z politických důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru. Rozhodl se studovat na škole technické, avšak ekonomickou fakultu ČVUT po dvou letech opustil.

Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve u Jana Wericha v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem jeho divadelní hry "Ztížená možnost soustředění".

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, s níž se po osmileté známosti oženil, a která ho od té doby provázela těžkými životními zkouškami. Václav Havel o ní často mluvil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž má výsadní postavení divadelní hra "Zahradní slavnost" (1963). Inscenace se stala výraznou kulturní událostí šedesátých let. Václav Havel v té době spolupracoval s režiséry, jakými byli Jan Grossman či Alfréd Radok. Vedle své dramatické tvorby, kam patří z té doby hry "Vyrozumění" (1965) a "Ztížená možnost soustředění" (1968), se Václav Havel angažoval i jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář.

Po potlačení Pražského jara a obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, vystupoval Václav Havel proti politické represi a pokračoval v tvrdé kritice normalizačního režimu. Nesměl vystupovat na veřejnosti, byl zakázaným spisovatelem pod dohledem Státní bezpečnosti, pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru, avšak současně přispíval do různých samizdatových periodik, z nichž nejznámější byly Lidové noviny. Jeho hra „Žebrácká opera“ v režii Andreje Kroba se stala mimořádnou a na dlouho také jedinou inscenací jeho divadelní hry u nás. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné problémy a rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí protestující části československých občanů požadujících dodržování základních práv a svobod v Československu. Václav Havel byl nejen jedním z jejích zakladatelů, ale společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou i jedním z jejích prvních mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Za své postoje byl téhož roku zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku vězení. Roku 1983 byl podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů, přesto se znovu naplno zapojil do opozičního hnutí. Protože mu bylo československými úřady znemožněno publikovat, muselo se o vydání jeho esejů a divadelních her postarat německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Hamburku. Ve druhé polovině osmdesátých let byl Václav Havel uvězněn ještě dvakrát, naposledy v roce 1989.

Václav Havel patřil mezi iniciátory petice „Několik vět“, kterou v létě 1989 podepsaly desetitisíce lidí. Počátkem zásadních společenských změn se však stalo až brutální potlačení poklidné manifestace studentů 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě. Do čela občanského odporu se postavili studenti a umělci a 19. listopadu bylo v pražském Činoherním klubu ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny usilující o zásadní politické změny v Československu. Vedoucím a respektovaným představitelem se od počátku stal Václav Havel. Společenský pohyb podzimu 1989 vyvrcholil 29. prosince 1989, kdy byl jako kandidát Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu zvolen Federálním shromážděním prezidentem republiky. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což splnil v létě 1990. Podruhé jej do funkce prezidenta republiky zvolilo již nové Federální shromáždění 5. července 1990.

Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností svých formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou ojedinělou osobností.

Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly mezi českou a slovenskou politickou reprezentací rozpory v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a při volbě prezidenta republiky 3. července 1992 Václav Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstal prezidentem, avšak na funkci prezidenta České a Slovenské Federativní republiky abdikoval 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho svědomím.

V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému českému státu, Václav Havel potvrdil, že se chce znovu ucházet o funkci prezidenta a 26. ledna 1993 jej Poslanecká sněmovna zvolila prvním prezidentem České republiky.

Jeho žena Olga se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým a obětavou práci nepřerušila ani v době, kdy sama těžce onemocněla. V lednu 1996 Olga Havlová umírá. Její odchod později označil Václav Havel za nejtěžší okamžik svého života. Konec téhož roku přinesl Václavu Havlovi ještě jednu těžkou životní zkoušku – nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však umožnily úspěšné léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil po propuštění z nemocnice v lednu 1997.

Krátce po sňatku založila Dagmar Havlová nadaci VIZE 97, které se plně věnovala. V roce 1998 se její nadace sloučila s Nadací Václava Havla a vznikla Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jejíž předsedkyní Správní rady je Dagmar Havlová dodnes. Za svou činnost na poli charitativních organizací a za svou podporu manželovi, především v době jeho těžkých onemocnění, si získala respekt široké veřejnosti nejen v České republice, ale také v zahraničí. Oceněním všech jejích aktivit je několik vyznamenání a čestných doktorátů, jež ve světě obdržela a četná pozvání na rozmanité akce charitativního charakteru.

Václav Havel byl 20. ledna 1998 opětovně zvolen prezidentem republiky a poslední prezidentský mandát ukončil 2. února 2003.

Odchodem z vysoké politiky však neskončila jeho veřejná činnost. Patří mezi nejrespektovanější obhájce lidských práv ve světě a mimo své veřejné angažmá se vrátil i k vlastní tvorbě. Napsal knihu „Prosím stručně“ a na bohatou dramatickou tvorbu z 60.–80. let navázal divadelní hrou „Odcházení“ inspirovanou vlastními zkušenostmi z politiky. Premiéru měla v roce 2008 v inscenaci Davida Radoka v Divadle Archa v Praze a ještě téhož roku v Orange Three Theatre v Londýně v režii Sama Walterse. Její filmová podoba, kterou si autor sám režíroval, měla premiéru v březnu 2011.
Václav Havel je jedním z našich nejvydávanějších a nejinscenovanějších autorů ve světě. Jeho jednoaktovky „Audience“, „Protest“ a „Vernisáž“ už patří ke zlatému fondu moderní světové dramatiky. Podle údajů Divadelního ústavu se od roku 1961 do roku 1999 uskutečnilo na všech kontinentech 407 premiér jeho divadelních her. K uměleckým vrcholům patří například inscenace „Pokoušení“ v nastudování britské Royal Shakespeare Company v režii Rogera Michella. Hra „Largo desolato“ se stalo základem dvou vynikajících televizních filmů – francouzského v režii Agnieszky Hollandové a amerického v režii Jiřího Žižky. Že si k dílu Václava Havla nachází cestu i nejmladší generace divadelníků svědčí například to, že se v roce 2006 v newyorských divadlech uskutečnil unikátní Havel Festival, na němž různé americké soubory uvedly celé jeho dramatické dílo.
Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu míru, je nositelem pěti desítek čestných doktorátů mnoha prestižních světových univerzit, sto padesáti významných mezinárodních cen a laureátem 28 nejvyšších státních vyznamenání. Je rovněž členem a čestným členem mnoha mezinárodních a domácích institucí a iniciativ.

Bylo nám ctí, že si Čestné občanství Městské části Praha 6 převzal prezident Václav Havel osobně.

Zdroj fotografie: Česká televize