Stanislav Konopásek

hokejista, léta komunisty vězněný

Narodil se 18. dubna 1923 v Hořovicích. Bylo mu 10 let, když se rodina Konopáskových přestěhovala do Prahy. Zde absolvoval gymnázium a dvouletou školu ekonomickou. Po ní nastoupil do np ETA a poté np JAWA, kde do října 1945 zpracovával evidenci skladu. V 10, brzy po příchodu do Prahy, si šel zabruslit na zimní stadion na Štvanici, kde ho všiml jeho pozdější pozdější. Jarda Juhan a Vladimír v letech s tehdejším trenérem žáků Zábrodským Ten Standu vyzkoušel z jízdy a zeptal se ho, jestli nechce hrát hokej. A tím vše začalo. Hrál za žáky, později za dorost av 15 letech nastoupil do mužstva LTC Praha. @@Již v roce 1947, kdy se konalo první poválečné mistrovství světa v ledním hokeji, byl členem reprezentačního družstva Československa, které slavilo titul mistrů světa. O rok později vybojoval naše mužstvo na olympijských hrách ve Svatém Mořici 2. místo. Neprohráli, ale vítězná Kanada, se kterou remizovali 0 : 0, měla lepší skóre a tak se museli Čechoslováci spokojit s titulem mistrů Evropy. V následujícím roce (1949) se konalo ve Stockholmu mistrovství světa. Zde poprvé porazili Kanadu, která na šampionát roku 1947 nepřiletěla, a stali se mistry světa. Doma byli přivítáni jako hrdinové a další rok měli obhajovat titul šampiónů v Londýně. @@Hokejová radost poválečných let je však zastíněna politickými událostmi. 25. únor a komunistický puč v Československu nastartoval represe a dohled nad všemi lidskými aktivitami. Po ovládnutí politických sfér přichází na řadu i sport. Již na švýcarském turnaji hokejisté otevřeně turnaji o možnosti emig. Dohodli se na společném postupu a po debatě se rozhodli pro návrat. I přes to, co následovalo, si Stanislav Konopásek nevyčítal, že neodešel, dokud byl čas. Vždycky jel rád za hranice, ale ještě se raději vracel domů. @@11. března 1950 se hráči na ruzyňském letišti připravovali k odletu na mistrovství světa do Londýna. V tom přišlo rozhodnutí zrušeno z vyšších míst: odlet. Podle oficiálního zdůvodnění proto, že reportéři čs. rozhlasu nedostali víza. Ve skutečnosti však byla víza vystavena ve výkladu skříni britské ambasády, aby každý kolemjdoucí viděl, že to není britská strana, kdo zabrání hráčům v odletu. V pondělí 13. března bylo hokejistům oznámeno, že nikam neletí. V ten večer se sešli v oblíbené hospůdce U Herclíků as přibývajícím časem projevovali své názory stále otevřeněji nevědouc, že ​​jsou sledováni Státní bezpečnost. Tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. Po policejním zásahu se všichni, kromě kapitána Zábrodského, objevili ve vyšetřovací cele. Komunistické vedení si našlo důstojného reprezentanta do čela obviněných – Bohumila Modrého, který v osudný den U Herclíků nebyl a ani již nebyl reprezentantem, hlavně že byl nalezen vůdce spiknutí.

Po několikaměsíčním fyzickém i psychickém týrání mohl být zahájen proces, který vstoupil do dějin jako causa Modrý a spol. Proces trval pouhé dva dny. Jednalo se o neveřejné zasedání, do jednací síně nebyli po celou dobu vpuštěni ani příbuzní obžalovaných. Ve dvou dnech dokázal senát posoudit tak závažné činy jako je špionáž a velezrada.

7. října 1950 byli odsouzeni jménem republiky:

• Ing. Bohumil Modrý – 15 let
• Gustav Bubník – 14 let
• Stanislav Konopásek – 12 let
• Václav Roziňák – 10 let
• Vladimír Kobranov – 10 let
• Josef Jirka – 6 let
• Mojmír Ujčík – 3 roky
• Zlatomír Červený – 3 roky
• Jiří Macelis – 2 roky
• Antonín Španinger – 1 rok
• Přemysl Hajný – 1 rok
• Josef Stock – 8 měsíců

Kromě hokejistů byl třemi lety vězení potrestán i hostinský z restaurace U Herclíků.

Mužstvo bylo rozprášeno. Stanislav Konopásek putoval na samotku na plzeňské Bory. Poté byl převezen do Jáchymova a umístěn na pracoviště, kam se svážela čistá uranová ruda z celého Československa. Po třičtvrtě roce byl přesunut na šachtu Svornost a zpět do Lágru L pověstného jako „věž smrti“ na zpracování rudy. Začátkem roku 1955 udělil prezident Zápotocký hráčům milost. Stanislav Konopásek opouštěl lágr jako poslední. Všichni ostatní již byli doma a jemu stále hlášení o propuštění nepřicházelo. V březnu se dočkal a protože to byl právě poslední den zimní sezóny na Štvanici, stihnul si ještě jít zabruslit.

Po návratu z kriminálu nesměl nikdo z týmu hrát I. ligu. O 2 roky později jim bylo nabídnuto, aby nastoupili do Sparty, kde Stanislav Konopásek hrál 6 let a další 3 roky za Motorlet Praha. Po absolvování trenérského kurzu se zde stal trenérem a dovedl klub do I. ligy. V roce 1965 si podal žádost o trenérství do zahraničí. Přes velký odpor a potíže mu bylo nakonec umožněno odjet do Polska, kde od roku 1968 trénoval GKS Katowice. Byl to klub směřující k sestupu, ale za jeho působení vyhrál 2x mistrovství Polska. Po návratu z Katowic ještě pomáhal při tréninku a zájezdech Karlu Gutovi.

Stanislav Konopásek od roku 1969 pracoval v zahraničním obchodu Pragoinvestu a na generálním ředitelství ČKD, odkud odešel v roce 1983 do důchodu.

Stanislava Konopáska osud nezlomil. Jeho sportovní duch mu pomohl překonat i přetržení nejvýkonnějších let hokejisty pětiletým komunistickým lágrem. I tam mu po těžké práci před usnutím na kavalci pomáhala vzpomínka na skandování přeplněných tribun z nejúspěšnějších let jeho kariéry: „Konopase, Konopase, dej tam góla jako prase“. Vrátil se s podlomeným zdravím – trpěl onemocněním srdce, prodělal těžký infarkt a trápily ho astmatické záchvaty. Přesto nezahořkl a s podporou své věrné manželky, se kterou žil přes 50 let v obdivuhodném souladu a porozumění, si zachoval optimistický pohled na svět.

Zdroj fotografie: archiv hokejové reprezentace