Pavel Janák

architekt, výtvarník a urbanista

Pavel Janák se narodil 12. března 1882 v Praze. Nedochovaly se žádné informace o jeho rodičích, o jeho dětství či jakými cestami se ubíral směrem k architektuře. Víme jen, že v roce 1923 uzavřel manželství s paní Růženou a nemá tedy žádné potomky.

O to bohatší je jeho životopis profesní. Do světa architektury Pavel Janák vstoupil po nedokončeném studiu na obou pražských vysokých školách technických a dvouletém pobytu ve speciálce na Akademii výtvarných umění ve Vídni. První zkušenosti načerpal v ateliéru Jana Kotěry, kde v roce 1908 pracoval společně s Josefem Gočárem na návrhu pavilónu odborného školství pro Jubilejní výstavu. Tyto 3 základní momenty určily šíři a orientaci Janákova celoživotního úsilí. U Josefa Schulze a Josefa Zítka na technice získal respekt ke klasickému odkazu historické architektury, u Otto Wagnera ve Vídni se seznámil s principy moderní architektury přelomu století a u Jana Kotěry s její českou variantou. Vřadil se rychle do jejího proudu a záhy se stal jednou z vůdčích osobností své generace.

V krátké etapě racionalistické tvorby pracoval v mostním oddělení pražského stavebního úřadu, kde realizoval svá vodní díla – jezy na Labi či architektonická řešení pražských mostů. Záhy se stal jedním z iniciátorů a předních protagonistů hnutí českého architektonického kubismu, od roku 1911 již na půdě „Skupiny umělců výtvarných“ a časopisu „Umělecký měsíčník“. Vedle myšlenek estetiků a malířského kubismu pařížské školy působily na Pavla Janáka zejména domácí tradice gotických kleneb a barokní gotiky. Jeho nejvýznamnější realizace tohoto období – přestavba domu dr. Fáry v Pelhřimově – je ukázkou spojení kubistického novotvaru s domácí historickou architektonickou tradicí. Úsilí o abstrakci a zduchovnění architektury plastickými prvky vedlo Janáka a jeho druhy k úkolům monumentální povahy – válečných náhrobků, památníků, urbanistických a architektonických monumentů.

Rostoucí vlastenecká vlna, která vyústila v založení samostatného Československa, podnítila Pavla Janáka a Josefa Gočára k založení národního slohu. V tomto období, zvaném romantismus, který využíval stylizovanou ornamentiku českého a moravského folklóru, vystavěl Janák ojedinělé a dodnes vysoce hodnocené dílo – krematorium v Pardubicích. V první polovině dvacátých let věčný experimentátor Pavel Janák přehodnocuje své architektonické představy a opět se vrací k moderní větvi nové architektury.

V souboru rodinných domů pro své přátele – sochaře Bohumila Kafku, malíře Vincence Beneše a Emila Fillu a filozofa Františka Krejčího na Ořechovce uskutečnil jeden z nejpozoruhodnějších obytných celků té doby. Reforma bydlení byla vůbec jedním z ústředních problémů Janákova celoživotního úsilí. Kriticky analyzoval stav bydlení v nájemním domě, hledal nová řešení experimentálních obytných forem snažil se o vytvoření nového životního stylu a zvýšení kultury širokých vrstev. Usiloval o to zejména na půdě Svazu československého díla, jehož byl dlouholetým předsedou.

V letech 1929–1933 řídil přípravu a realizaci nejvýznamnější akce Svazu československého díla – výstavní osady nového bydlení na Babě, v níž byla uskutečněna pražská obdoba velkých zahraničních výstav funkcionalistického bydlení. Zde postavil i svůj vlastní dům. S účelovou dispozicí, možnostmi vzájemného propojení, s využitím obestavěné plochy až do krajnosti, interiéry zařízenými do všech podrobností, i nábytkem a upravenými zahradami. Ani v tomto období nepřestal experimentovat. Ve stavbě hotelu Juliš uskutečnil vpravdě velkoměstský typ domu, jeden z tradičních symbolů Václavského náměstí.

Když byl v roce 1921 Pavel Janák jmenován profesorem architektury na Uměleckoprůmyslové škole jako nástupce Jana Kotěry a Josipa Plečnika, nalezl v pedagogické činnosti životní poslání. Jako architekt-tvůrce i vychovatel orientoval studijní úlohy především na oblast bydlení a jeho nové formy.

Hluboká znalost dějin architektury a umění, obohacovaná častými cestami do zahraničí, vedla Pavla Janáka k úkolům souvisejícím s památkovou péčí, ať už se jednalo o rekonstrukci historických budov nebo vsazení novotvaru do historického prostředí. Toto zaměření již z období kubismu se rozvíjelo postupně přes rekonstrukci a dostavbu Černínského paláce (v letech 1924–1934) a vyvrcholilo jeho jmenováním architektem Pražského hradu v roce 1936, kde se stal nástupcem Plečnikovým. Zde se zasloužil o rekonstrukci tak významných památek jako tereziánského hradního křídla, Jízdárny, Míčovny a letohrádku královny Anny. I když proklamoval zásadu, aby se architektova práce na památce co nejméně uplatňovala (říkal, že „nejlepší práce architekta na historické památce je taková, která není vidět“) byl sám tím, kdo se odhodlal i k odvážným a velkorysým zásahům, avšak provedeným s maximální citlivostí a pokorou.

Svým celoživotním dílem Pavel Janák zasáhl celou šíři architektonické práce od designu (nábytku, uměleckoprůmyslových předmětů) až po velké urbanistické záměry ve všech vývojových etapách české moderní architektury. Jeho odkaz je jednou ze základních hodnot naší výtvarné kultury.

1. srpna před 50 lety Pavel Janák zemřel. Byl pohřben na hřbitůvku u kostela sv. Matěje v blízkosti jeho bydliště.

Zdroj fotografie: Uměleckoprůmyslové museum v Praze