prof. Dr. Ing. Otto Wichterle

český chemik, profesor na VŠCHT

Otto Wichterle se narodil v Prostějově, kde jeho dědeček František Wichterle založil továrnu na hospodářské stroje a lokomobily, největší v době první republiky. Po absolvování klasického gymnázia chtěl mladý Otto studovat strojní fakultu, ale na radu přítele se přihlásil v roce 1931 na chemickou fakultu Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství. K usilovnému studiu chemie jej, podle jeho slov, motivovala i snaha smazat nepříznivý dojem u profesora O. Quadráta, kdy student Wichterle na jedné z prvních hodin neznal vzorec dvojchromanu draselného. Diplomovou práci vypracoval u profesora E. Votočka v roce 1935 a v roce 1936 dosáhl doktorátu technických věd. U profesora Votočka pracoval jako asistent až do zavření vysokých škol po 17. 11. 1939.

Od roku 1940 byl zaměstnán v Baťově výzkumném ústavu ve Zlíně, kde vedl pracovní skupinu oddělení polymerů, zabývající se výzkumem polyamidů. Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu, základní látky pro výrobu plastických hmot – polyamidů, a již v roce 1941 se mu podařilo vyvinout postup spřádání polyamidové příze tryskou i její navíjení na cívky, což později umožnilo výrobu ponožek a punčoch z našeho prvního umělého vlákna – silonu, a to nezávisle na americké výrobě nylonu. Po řadě komplikací souvisejících s utajením před německými okupanty (v roce 1942 zatklo Wichterleho gestapo, ale po několika měsících byl propuštěn) a poté s problémy poválečného průmyslu, byla průmyslová výroba těchto polyamidů s označením silon zahájena až za deset let.

V roce 1945 se O. Wichterle vrátil na VŠCHTI, kde dokončil habilitační řízení v oboru organické chemie, a začal přednášet obecnou a anorganickou chemii, později mimo Vysokou školu chemicko-technologickou také na univerzitě v Praze a technice v Brně. Napsal učebnici anorganické chemie, která předběhla svou dobu. Svůj kontakt s výukou organické chemie však nadále udržoval a napsal i německou a českou učebnici organické chemie.V roce 1949 rozšířil svou habilitaci i na obor technologie umělých hmot a plně se věnoval zřízení katedry technologie plastických hmot. V témže roce se stal jejím prvním profesorem a vedoucím. Od roku 1952 se zde začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou botnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. Podařilo se zde připravit poly-hydroxyethylmethakrylátový (HEMA) gel, který pohlcoval až 40 procent vody, měl vhodné mechanické vlastnosti a byl průhledný. V roce 1952 byla v Praze zřízena VŠCHT a profesor Wichterle byl ustanoven jedním z jejích tří děkanů. O rok později podal patentovou přihlášku na řídce síťované hydrogely, z nichž bylo možné později vyrábět oční kontaktní čočky. V roce 1955 byl jmenován akademikem. Při politické čistce, kterou provedlo v roce 1958 komunistické vedení VŠCHT, byl profesor Wichterle, spolu s řadou dalších vynikajících učitelů, ze školy vyhozen. Výzkum nitroočních čoček na VŠCHT byl zlikvidován.

V roce 1957 proběhlo v Praze mezinárodní sympozium o makromolekulární chemii, které vedení státu přesvědčilo o potřebě zřízení pracoviště zaměřeného na výzkum syntetických polymerů. Ředitelem v roce 1958 založeného Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, který vznikl hlavně jeho zásluhou, byl jmenován profesor Wichterle. Budova ústavu se však teprve stavěla v Praze na Petřinách a rozhodující pokusy s převedením hydrogelů do vhodného tvaru oční kontaktní čočky proto provedl profesor Wichterle doma v garáži. Na Vánoce 1961 si se svou ženou sestavil pomocí dětské kovové stavebnice Merkur první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola, zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil první čtyři velmi pravidelné gelové oční čočky, které nedráždily oko. Za několik let se tento sen o nápravě oční vady, který poprvé popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci a který k realizaci dovedl profesor Otto Wichterle, rozšířil do celého světa. ČSAV ovšem prodala z nepochopitelných důvodů Wichterleho patenty bez jeho vědomí americké firmě National Patent Development Corp., a dokonce souhlasila se zrušením licenčních smluv. Wichterle se však nevzdal a v roce 1978 zhotovil prototyp nového kontinuálního zařízení umožňujícího rychlejší a jednodušší výrobu kontaktních čoček. Dnes užívá kontaktní čočky, které lze rychle a jednoduše aplikovat, asi 100 miliónů obyvatel naší planety. Jeho "gely" se však využívají i v řadě dalších oborů medicíny a také v kosmetickém průmyslu, a to včetně plastických operací.

Další střet profesora Wichterle s komunistickou mocí následoval v roce 1970, kdy byl zbaven místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie za podpis dokumentu 2000 slov a odvážnou interpelaci v parlamentu proti postupu "posrpnového" ministra vnitra. Dále pracoval jako řadový vědecký pracovník, ale jeho jméno se nesmělo objevit ani na tablu profesorů, kteří na VŠCHT a jejích předchůdkyních působili.

Jeho spolupracovníci svého Mistra ovšem obdivovali a ctili, a to jako obecného chemika, srdcem organika, ale i přírodovědce s znalostmi rozsáhlých partií fyziky, biofyziky a části medicíny a matematiky. Jeho osobnosti vědce přivlastňovali atributy “oslnivý”, “výjimečný”, “stvořený z jiné substance než my ostatní”. Wichterle málo rozlišoval mezi anorganickou a organickou chemií, nedělal hranice mezi světy molekul a makromolekul. Nectil starý systém sloučenin, ale že byl nadšeným vyznavačem idejí zobecnění. Právě tento komplexní pohled mu pomohl v řešení problémů, na nichž jiní ztroskotali. Skoro nikdy se ve svých smělých odhadech nemýlil. Otto Wichterle byl zručný, originální a produktivní experimentátor. Byl znám jako autor velice duchaplných aparatur a účinných, levných improvizací. Z pohledu spolupracovníků byl nesnesitelně šikovný, báječný chemik základního výzkumu, ale stejně výborný i v průmyslových aplikacích. Jeho žena tvrdila, že se v myšlenkách své práci věnoval neustále, že ho napadaly věci i při každodenních domácích pracích.

Učitel Wichterle byl stejně originální jako Wichterle organický či makromolekulový chemik. Dikcí, slovníkem, mimikou a intenzitou projevů i originálními písemkami se lišil od všech ostatních řečníků a přednášejících. Vštěpoval studentům, že chemii je třeba nejen umět, nýbrž jí také rozumět. Měl zároveň vždy spontánní a nepotlačitelnou touhu své poznatky ze "základního badatelství" využít pro něco užitečného a praktického. Své ideje dotáhl úspěšně až do vskutku průmyslových dimenzí.

V roce 1990 byl profesor Otto Wichterle zvolen předsedou Československé akademie věd a tuto funkci vykonával až do rozdělení Československa v roce 1993. Do své smrti r. 1998 byl jejím čestným předsedou. Wichterle byl členem Americké chemické společnosti, Německé akademie věd, nositelem zahraničních vyznamenání a cen a čestným doktorem několika univerzit. Jedenáct jeho knih bylo přeloženo do všech světových jazyků. Je označován za zakladatele makromolekulární chemie, autora více než 150 vynálezů, především biomateriálů, a 200 publikací. Pro mnohé zůstane vzorem člověka ryzího charakteru, kterého nezlomila ani fašistická, ani komunistická moc.

V roce 1993 byla jedna z planetek naší sluneční soustavy pojmenována Wichterle.

Zdroj fotografie: VŠCHT