sestra Marie Akvinela Loskotová

řeholnice kongregace Školských sester de Notre Dame, pečovatelka o postižené

Sestra Akvinela z kongregace Školských sester de Notre Dame se narodila jako Ludmila Loskotová 17. června 1923 v malé vesničce Vřesník na Českomoravské vysočině. V početné rodině, v níž vyrůstala, jí byly vštípeny základy křesťanské lásky, a navíc smysl pro oběť, kterou bylo nutno přinášet při soužití devíti dětí. Odříkání, vzájemná úcta a poslušnost vůči rodičům vytvářely ducha rodiny. To byl jediný majetek, který si každý její člen odnášel do života.

Ludmila chodila do školy v Humpolci, kde se o sirotky staraly školské sestry de Notre Dame. Navrhly třináctileté dívce odejít do školy v Horažďovicích, která byla při generalátu Školských sester de Notre Dame zřízena. Nedlouho poté tam mladá Ludmila odjela a již za rok se rozhodla do kongregace vstoupit.

Tato kongregace byla ustanovena na počátku 30. let 19. století, do Čech přišla již roku 1848. Náplní její činnosti byla původně výchova a vyučování dívek, jejichž vzdělávání bylo i v předminulém století stále opomíjeno. Školské sestry za pomoci církve a dárců vytvořily celý vzdělávací systém pro dívky od mateřské školy až po obchodní akademii, gymnázium a učitelský ústav.

Mladá Ludmila, která později přijala řeholní jméno Marie Akvinela, dokončila v Horažďovicích měšťanku a strávila tam dva roky v noviciátu. V letech 1938–1944 prožívala čekatelskou dobu v klášterní škole pro učitelství školy mateřské a potom se dále vzdělávala v rodinné škole. V roce 1944 se stala řeholnicí v řeholní formaci v Horažďovicích. Svou povahou a celým svým životním stylem lnula k dětem. Začala se jim věnovat již v letech 1946–1950 v mateřské škole v Poděbradech.

V 50. letech přikročil komunistický režim k likvidaci církevního školství, a tím i morálních a nezanedbatelných duchovních hodnot, jichž bylo nositelem, a které neměl posléze kdo mladé generaci předávat. Řeholnice byly nuceny opustit své kláštery i své poslání, které převážně vyměnily za práci v továrních halách. Posílali je z místa na místo, aby neměly možnost někde zakotvit. Sestry se i v této těžké chvíli rozhodly odnést si z ní pozitivní poučení. Přestaly být izolované, poznaly potřeby společnosti. Stejný úděl je stmelil a prožívané svízele je povzbudily a posílily v odhodlání a schopnosti obětovat se pro mentálně postižené lidi.

Na počátku 60. let byly režimem určeny pro práci s handicapovanými. Školským sestrám – učitelkám – bylo doporučeno, aby si udělaly zdravotní školu v Praze. Mezi nimi byla i sestra Akvinela. Roku 1960 byla zařazena s dalšími školskými sestrami do narychlo zřízeného ústavu v Horní Poustevně nedaleko německých hranic, v kraji, který připomínal opuštěné poválečné bojiště. Ve třech domech bylo umístěno 115 mentálně retardovaných dětí přímo z Prahy. Pětadvacet sester, školské sestry a voršilky, nastoupilo jako ošetřovatelky. Pomáhalo jim okolo padesáti osob pomocného personálu. Práce byla těžká a náročná. Téměř od základu se muselo budovat bydlení i jeho okolí. Bůh byl silou a radostí sester. To pociťovali i postižení. Sestra Akvinela převzala funkci vrchní zdravotní sestry. Velký počet sester – učitelek se uplatnil jako zdatné vychovatelky. V průběhu dvaceti osmi let se stal ústav v Poustevně pro děti malým rájem a pro obyvatele vesnice oporou v mnohých lidských potřebách.

V roce 1988 všechny sestry ukončily své poslání mezi handicapovanými, jež převzali do péče civilní ošetřovatelé. S bolestí a smutkem se loučily s dětmi, které se staly součástí jejich života. Věk a únava nekompromisně uzavřely historii práce v pohraničí. Sestry se přestěhovaly do cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova.

Rodiče postižených dětí po roce 1989 hledali možnost, jak umístit své děti, vyžadující neustálou komplexní péči, co nejblíže svého bydliště. Sestra Akvinela byla poslána svými představenými do Prahy, aby pomohla katolické Charitě získat a vybudovat domov pro mentálně postižené přímo v hlavním městě – dnešní Domov sv. Rodiny.

V Praze 6 – Petřinách tak byla získána budova bývalých jeslí, která se stala po dokončení rekonstrukce v srpnu 1991 domovem pro 37 mentálně postižených dětí i dospělých. Od samého počátku do roku 2002 stála sestra Akvinela v jeho čele. V roce 1999 se podařilo Domovu získat další objekt, budovu bývalé staré obecné školy v Praze 6 – Liboci, k vybudování azylového domu pro postižené děti stárnoucích rodičů. Budova byla rekonstruována a zprovozněna v roce 2000. V zahradě libocké školy vyrostly dílny, v nichž nalezli své uplatnění lidé se sníženou pracovní schopností.

Zásluhou sestry Akvinely se podařilo zajistit bezpečný domov, jistotu a zaopatření nemocným dětem i dospělým a vybudovat pro ně oázy lidství a lásky. Mnohým pomohla hojit jejich bolesti a překonávat strach z budoucnosti. Přitom si zachovala nevšední skromnost a odmítala přímá ocenění své práce kromě lásky a vděčnosti “svých dětí”.

Z iniciativy jejích spolupracovníků byla na její počest po ní nazvána nadace, která vznikla na základě potřeby sehnat finance na opravu domu v Liboci. Sestra Akvinela soustředila okolo sebe okruh lidí, kteří dokázali v dárcích vzbudit zájem a důvěru. Základním posláním této nadace bylo a je vytváření podmínek ke zkvalitnění života klientů Domova sv. Rodiny, a to zejména poskytováním nadačních příspěvků v oblasti sociálních, zdravotních, výchovných, vzdělávacích a kulturních potřeb.

Dlouholetá práce sestry Akvinely byla v roce 2000 prezidentem republiky oceněna vyznamenáním Za zásluhy o Českou republiku.

Zdroj fotografie: archiv M. A. Loskotové