Luboš Jednorožec

skaut, zakladatel oddílů a pořadatel táborů, člen protikomunistického odboje, politický vězeň, emigrant

Luboš Jednorožec se narodil roku 1925 v pražském Břevnově. Jako dítě miloval každonedělní procházky se svým dědečkem, který byl velkým Masarykovcem a vlastencem a který mu vyprávěl, co se na kterém místě Prahy v dějinách národa událo. Společně neminuli žádnou vojenskou či legionářskou přehlídku s prezidentem Masarykem v čele. Nejvíce poutala jeho pozornost standarta na Pražském hradě s heslem „Pravda vítězí“. Sám říká: „… nějak mě od té doby to heslo provázelo životem, když jsem se s ním začal potýkat. Bylo zásadní myšlenkou, která rozhodovala o mých činech. Možná, kdybych ji nepoznal, mohl být můj život snadnější. Já si však zvolil raději tu tvrdší, trnitou cestu, na které jsem nemusel křivit svoji páteř.“

Lubošovi rodiče měli kožedělnou dílnu a oba byli Sokolové. Maminka cvičitelka a otec náčelník dorostu v župě Podbělohorské. Také on chodil pravidelně do Sokola, ale více tíhl ke skautům, kde nemusel, jak říká, jen „držet hubu a zákryt“, ale mohl do všeho mluvit a jeho názor byl přijímán. Cítil se více být členem spolupracujícím ve skautingu zejména v době nástupu nacismu. Druhou světovou válku prožil jako aktivní skaut zakládáním nových oddílů a pořádáním táborů po celé republice.

Otec doma často pořádal posezení pro své sokolské přátele. Jednou, někdy po roce 1949, k nim přišla jistá Růžena Švestková a několik neznámých odbojářů. Švestková prosila, aby jí a dvěma dalším osobám, které byly pronásledovány, byl jim zabaven majetek a čekala je cesta do převýchovného tábora, pomohli dostat se přes hranice. Vše ovšem probíhalo pod dohledem StB. Lubošovi bylo pětadvacet let, když ho v březnu roku 1950 zatkli. Dopustil se trestného činu vlastizrady tím, že věděl o připravovaném útěku na Západ. Sám žádný útěk neplánoval, jenom – jak se dočteme ze spisů StB – nesplnil svoji občanskou povinnost a přípravu útěku neoznámil. Komunistický soud mu za to vyměřil 10 let kriminálu. Luboš Jednorožec si zoufal, byl zvyklý jezdit každý týden se skautským oddílem do přírody, nedovedl si představit, že ji mnoho let neuvidí, neuvidí svoji dívku Olinku ani skautské bratry z oddílu Zdeňka, Širchána, Jůma …

Z Leopoldova mu povolili odeslat dopis, který byl po více než padesát let zakopán u jednoho zahradního domku, kde se Luboš později ukrýval. Citujeme:

„Loučím se s vámi, moji věrní kamarádi … Tento dopis vám píši, abych se s vámi rozloučil, jak se na správné kamarády sluší a patří. Je velmi obtížné, abych vám mohl psát. Navrhuji vám, abychom přerušili mezi sebou styk. Neboť to bude pro obě strany nejlépe. Zvláště dnes, kdy víte, jak jsem dopadl…. Jak mi asi je, to se slovy nedá vyjádřit. Stačí, když půjdete do ZOO a lépe se podíváte do těch smutných očí, které se na vás vyčítavě dívají, které snad nikdy nepoznaly a nebo nemohou zapomenout na rozběh po stepi, lesem nebo vysoký, svobodný let nad skalními masivy hor… Je mi těžko u srdce při pohledu na oblohu s volně plujícími oblaky ozářenými sluncem. Snad nebude nikdy možno zapomenout na řadu těch krás počínaje táborem Vycházejícího slunce a tím mým posledním na Hronu.„

Luboš Jednorožec se jako skaut s nespravedlivým trestem nesmířil a hledal cestu jak si sám pomoci. Bylo to 14. září 1952, kdy uprchl z převýchovného tábora „Dvanáctka“ na Horním Slavkovsku. Nevrátil se na svou ubikaci z kilometr vzdálené šachty a vybaven nůžkami na stříhání drátu, z novin vystřiženou mapkou ČSR o velikosti 6 x 12 cm a informací od svého kamaráda a komplice jak se přibližně dostat na Cheb a k hranici, se vydal směrem na Západ. Nepodařilo se…a tak ho čekalo strastiplných devět měsíců skrývání v opuštěných stodolách a chalupách na mnoha místech republiky – u Sedlčan, v Malé Úpě, u Hrusic, několikrát se odvážil přijet i do Prahy. Pomáhali mu kamarádi ze skautu, z kriminálu, rodina a hlavně jeho dívka Olinka.

Jeho otec získal kontakt na převaděče. Jednalo se ovšem o konfidenty StB. Když na hranicích kolem milenecké dvojice rozsvítili poplašné světlice a z lesa se vynořili vojáci s namířenými samopaly, Luboš si jen povzdychl: „Táta se zase spletl…“ Luboš Jednorožec byl odsouzen celkem k 28 letům žaláře, Olinka dostala 4 roky. Po propuštění se jeho velká láska vdala, vždyť Luboše čekalo dalších 20 let vězení. Netušila, že za dva roky bude na amnestii propuštěn i on. Luboš se v roce 1962 oženil s dcerou spoluvězně z Leopoldova Miladou Vilímkovou a narodila se jim dvojčata – Renata a Jana.

Svoboda Luboše Jednorožce ovšem netrvala dlouho. Po čtyřech letech od propuštění se s přítelem Františkem Otto a s rodinami rozhodli z komunistického Československa opět ilegálně utéci – přes Jugoslávii. Na hranicích byli zadrženi hlídkou a eskortováni do Československa. Luboš i jeho přítel skončili na dva roky znovu v Leopoldově.

V roce 1968 se Luboš Jednorožec s rodinou konečně legálně vystěhoval do USA. Tam se opět zapojil do skautského hnutí, pořádal pro děti Čechoameričanů různá skautská soustředění. V 90. letech zařizoval pro české studentky pobyty Au pair v Kalifornii. Osud a komunistický režim krutě zasáhl do celé rodiny Jednorožcových. Lubošův otec byl 2x vězněn, celkově si odseděl 10 let, jeho matka přes 4 roky. Mladší bratr Ilja byl v roce 1945 za dosud nevyjasněných okolností zastřelen, další bratr Milan, který byl jedním z organizátorů pochodu studentů na Hrad v roce 1948 a poté musel, těsně před jeho plánovaným zatčením, emigrovat, se v USA angažoval v Republikánské straně a v roce 1990 krátce po návratu do Prahy zemřel. Samotný Luboš Jednorožec měl při své návštěvě Prahy v polovině 90. let autonehodu, po které mu musela být amputována pravá noha pod kolenem.

Přes krutý osud byl Luboš Jednorožec ve vynikající kondici, jeho vzpomínky na vzdálené události plynuly jakoby je prožil včera. V nich největší prostor patřil jeho kamarádům a přátelům, kteří mu pomáhali přežít dobu, po kterou byla naše země unesena komunisty a děkoval jim za jejich obětavost. Jeho kamarádi naopak oceňovali, že Luboš Jednorožec po svém útěku a zatčení při výsleších nikoho z těch, co mu pomáhali se skrývat, neprozradil.

Čestné občanství pro Velkého Skauta Luboše Jednorožce jako projev úcty a ocenění odvahy, osobní statečnosti a pevných postojů převezme dcera – Renata Jednorožcová.

Zdroj fotografie: Paměť národa