MgA. Libor Pešek KBE

jeden z nejvýznamnějších českých a světových dirigentů

Už čtvrt století jeden z nejvýznamnějších českých a světových dirigentů Libor Pešek se 22. června 1933 v rodině státního úředníka. Matka dokonale plnila svůj mateřský úděl, starala se o domácnost, hodně se s Liborem mazlila, ale také ho uměla ztrestat. Tatínek byl příliš noblesní, aby ho někdy uhodil. Když si hodně nevěděl rady, říkával „Život tě naučí“. A naučil. 

Maminka hrála od mládí na klavír, měla předplatné v České filharmonii a navštěvovala i jiné koncerty, tatínek měl hudbu rád jen pasivně. V té době už skoro každé osmileté dítě chodilo „do houslí“ nebo „do klavíru“ a tak Liborovi rodiče našli soukromou paní učitelku, která ho dlouhé týdny učila dokonale ovládnout úhozovou techniku, ale neměl možnost si zahrát ani notu. Tou dobou se ale stejně toužil stát pilotem. Své rozhodnutí změnila v roce 1948 během dvou hodin v kině Svornost u Vítězného náměstí při sledování filmu „Rhapsody in Blue“ o Georgi Gershwinovi. Tehdy si za své povolání zvolil hudbu. 

Už v letech studií na Benešově gymnáziu, takzvané Velvárně v Praze 6, začínal jako instrumentalista: hrál na klavír a pozoun v jazzovém orchestru, který sám založil a vedle. Orchestr Libora Peška hrál při čajích a pořádal i samostatná koncertní vystoupení. Vystupovali také v Divadle EF Buriana na Poříčí ve Voskovcově a Werichově hře „Balada z hadrů“, kterou inscenoval Libor Pešek společně s Milošem Formanem. 

Po maturitě v roce 1951 si podal přihlášku na práva. Než však došlo k pohovorům, dozvěděl jsem se, že na AMU běží abiturientský kurz pro maturanty. ačkoli do té doby nikdy neviděl – kromě svých aranží pro big band – jednoduchou klasickou partituru, stačilo se naučit dvě věty z Dvořákovy Novosvětské symfonie a byl přijat. Na konci tohoto ročního kurzu Václav Neumann řekl: „Měl jsem nejvíce takový dojem, že pan Pešek na to moc není, ale teď jsem ten dojem opravil a doporučení mu dám.“ Šlo o doporučení do prvního ročníku AMU. Zkoušku Libor Pešek udělal a pod vedením Václava Smetáčka, Karla Ančerleho a Václava Neumanna v roce 1956 dirigování na Akademii múzických umění absolvovali.

První místa korepetitora – v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla a v pražském Národním divadle – ho neuspokojila. Raději zakládal orchestry, hrál na klavír a na trombon. Vybudoval a vychoval několik orchestrů – dechový soubor Komorní harmonie, s nímž poprvé v roce 1961 vystoupil na festivalu Pražské jaro, v roce 1965 založil Sebastian Orchestr. Mezitím v letech 1963–1969 působil jako dirigent Severočeského symfonického orchestru v Teplicích. Přelom šedesátých a sedmdesátých let strávil v zahraničním angažmá v Nizozemsku, na jaře 1969 byl jmenován šéfem orchestru v Leeuwardenu, roku 1976 převzal orchestr v Enschede. Zároveň v letech 1970 až 1977 vedl Východočeský státní komorní orchestr v Pardubicích (dnes Komorní filharmonie Pardubice) a počátkem sedmdesátých let zkusil praxi operního dirigenta v Tylově (nyním Stavovském) divadle v Praze. Na vrchol kariéry vystoupal v osmdesátých letech, kdy se rok 1981 stal na jednu sezónu šéfdirigentem bratislavské Slovenské filharmonie a vzápětí druhým dirigentem České filharmonie. 

V roce 1985 přijel za Liborem Peškem do Londýna, kde právě dirigoval orchestr Philharmonia, dramaturg liverpoolského orchestru. Nabídl mu provést Sukovu symfonii Asrael, které se v Londýně zalekli, s Královským filharmonickým orchestrem v Liverpoolu. Řídil tam potom dva koncerty: první se Sukovým Asraelem a druhý s Mahlerovou pátou symfonií. A stal se zázrak: Sukovo dílo v Peškově sugestivním provedení zapůsobilo na všechny – na orchestr, publikum, kritiku, hudební odborníky – tak silným dojmem, že mu do týdne vedení orchestru nabídlo angažmá. Od roku 1985 hostoval u Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu ao dva roky později se stal jeho uměleckým ředitelem a šéfdirigentem. Získal si takovou oblibu, že když chtěl v roce 1995 angažmá ukončit, orchestr jejím českým popěvkem „Zůstaň u nás, Liborečku“ přemlouval k další spolupráci. Liverpoolský symfonický orchestr opustil po 11 letech (když usoudil, jak říká, že si hráči zaslouží dívat se zase na nový obličej (on ale řekl „ksicht“)). Dodnes zde zastává funkci čestného dirigenta. V Anglii se Peškovi podařilo přesvědčivým podáním a sugestivním provedením zpopularizovat dílo českého skladatele Josefa Suka.  

V roce 1996 britská královna Alžběta II. při návštěvě České republiky na Pražském hradě vyznamenala Libora Peška Řádem Rytíře Britského impéria. O rok později byl vyznamenán Medailí Za zásluhy I. stupně.

Libor Pešek proslul jako náročný dirigent. Má za sebou sérii nahrávek pro významné firmy Virgin Clasics, BMG, EMI a Supraphon, důležité jsou například komplety děl Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Opakovaně hostuje u předních světových orchestrů, jako jsou Orchestra National de Paris, Cleveland Orchestra, Orchester National de France, Philadelphia Orchestra, Baltimore Symphony, Minnesota Orchestra a další. Absolvoval bezpočet koncertních turné po celém světě. Diriguje řadu španělských orchestrů, pravidelnou štaci má v Hong-Kongu iv Sangapuru a Kuala Lumpuru. Hostoval se i na prestižním londýnském festivalu BBC Proms v Royal Albert Hall. 

V České republice mimo jiné nejčastěji spolupracuje s FOK (kde působí jako hlavní hostující dirigent) as Českým národním symfonickým orchestrem, vystupuje i s Českou filharmonií. Rád a často provozuje hudbu přelomu 19. a 20. století. Obdivuje toto období „belle epoque“ jako mimořádně silný vrchol posledních dvou set let se spoustou nejrůznějších myšlenek v oblasti vědy i oblasti umění. 

Libor Pešek je noblesní, přívětivý člověk, který miluje svou rodinu a rád si s ní vychutnává pohodové chvíle. Se svou ženou Janou má syna Filipa, který se dal na vědeckou dráhu a 3 vnoučata. Kromě symfonické hudby je jeho posedlostí jazz, rychlá jízda terénním vozem a sportovní střelba. Od roku 1972 je přesvědčeným buddhistou – osobní setkání s Dalajlámou označuje jako nejzajímavější zážitek svého života. Netají se tím, že by rád postupně utlumil hudební aktivity a věnoval se četbě, rodině a přátelům, zkrátka všem, na co měl málo času. 

V Praze 6 bydlí už osmé desetiletí a nikdy ho nenapadlo se přestěhovat jinam. Říká, že kdyby se mu nabízelo cokoli luxusnějšího v jiné čtvrti, ztratil by přijetím takové možnosti něco, co pro něj znamená jakousi kotvu. Každý kamínek Prahy 6 k němu mluví vzpomínkami a pouto je o to silnější, že vlastně podstatnou část života prožil na cestách.

Zdroj fotografie: archiv Paměti národa