emer. prof. ak. soch. Kurt Gebauer dr. h. c.

významný český sochař, profesor VŠUP v Praze

Kurt Gebauer se už od dětství zajímal o výtvarnou tvorbu a jako samouk zvládl základy kresby, malby a později také sochařství. Brzy slavil první vítězství v krajských soutěžích dětské výtvarné tvorby a na konci základní školy už experimentoval se sochařstvím. V roce 1954 odešel do Brna na střední školu uměleckých řemesel, na konci prvního ročníku ale přestoupil na kamenickou a sochařskou školu v Hořicích. V osmnácti letech se přihlásil ke studiu na pražské UMPRUM, kde ho však odmítli a musel si hledat práci. Nejdříve si vydělával jako brigádník v kamenické firmě hořické školy, poté v pražském emauzském klášteře, který na přelomu padesátých a šedesátých let procházel rozsáhlou rekonstrukcí.

Po neúspěchu na UMPRUM zkusil štěstí na Akademii výtvarných umění. Ale ani tentokrát to nevyšlo. Následující dva roky ho tedy čekala vojna, po které se vrátil do Prahy. Jako kameník spolupracoval na rekonstrukci Prašné brány, Valdštejnského paláce či Anežského kláštera a na čtvrtý pokus byl přijat na akademii. V roce 1965 absolvoval stáž u profesora Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu. Roku 1972 pak tříměsíční stáž na francouzské akademii umění v Paříži. V roce 1990 se stal docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, o dva roky později pak profesorem Ateliéru veškerého sochařství.

Kurt Gebauer je mimo jiné autorem dětského hřiště na ostravském sídlišti Fifejdy, sochy Mozarta na Zelném trhu v Brně, instalace Srdce pro Václava Havla u Národního divadla v Praze nebo zakřiveného zrcadla – ceny zaniklé ankety Tý tý. Řadu let žije ve Střešovicích, kde sousedil s prezidentem Václavem Havlem. Loni na Vítězném náměstí v Praze 6 vystavil svou desetimetrovou Housenku raného kapitalismu. Na sídlišti Dědina pak vytvořil stálé herní místo pro děti nazvané Obludy. Dnes je emeritním profesorem a je i členem Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, zakládajícím členem Nové skupiny a skupiny Wlastenci – přátelé Penklubu.

Zdroj fotografie: Wikipedie, Jindřich Nosek (NoJin), CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons