Ing. Karel Vávra

výpočtář při řešení technických projektů, člen protinacistického a protikomunistického odboje, politický vězeň komunistického režimu

Narodil se 14. června 1927. Vyrůstal ve Střešovicích v rodině úředníka pražského magistrátu a náčelníka libeňského Sokola. Pro otce byl vznik republiky splněním dlouholetého přání a snažení. Svobodná Československá republika byla pro něj téměř posvátná a ztráta samostatnosti v roce 1938 a 1939 katastrofou. A v tomto duchu Karel Vávra se svým bratrem vyrůstali. Otec byl hned po příchodu okupantů předčasně propuštěn z práce. Byl zapojen do sokolské odbojové organizace a před uvězněním a popravou ho zachránil jeho kamarád ze Sokola, který při zatýkání spáchal sebevraždu.

V roce 1944 byl Karel Vávra společně s velkou částí spolužáků z gymnázia odveden k německé vojenské organizaci Technische Nothilfe, což byl protějšek protektorátního Luftschutzu s určením pro působení v Německu. V té době Karla zapojil bratr do odbojové skautské organizace Zpravodajská brigáda. Jejich úkolem bylo získávání údajů o pohybech německých vojsk, o výsledcích spojeneckých náletů, o stavu výroby v německých továrnách, náladě obyvatelstva a podobně. Zpravodajská brigáda byla výborně organizována československými důstojníky (bývalými skauty), odmítala spojení s jinými odbojovými organizacemi – např. komunistickými – a to ji také až do konce války zachránilo před prozrazením. Za tuto „nespolupráci“ byla především po roce 1948 v nemilosti. Zprávy posílali do pražského ústředí po spojkách – studentech Technische Nothilfe, kteří měli na starost zásobování a zajišťování potřeb jednotek v Německu z pražského ústředí a tak stále cestovali mezi Protektorátem a Německem. Zprávy byly po vyhodnocení v pražském ústředí vysílány do Anglie. Tato činnost byla po osvobození v roce 1945 velmi kladně hodnocena.

Do Prahy se dostal Karel Vávra den před vypuknutím pražského povstání, tj. 4. května 1945. Druhý den se již s bratrem hlásili na stanovišti v Černé věži a byli s ostatními odveleni do Jiříkových kasáren na Náměstí republiky. V té době byly okolní budovy kasáren obsazeny německým vojskem. Karel Vávra vzpomíná na nepříjemný zážitek jednoho dne, kdy měl na půdě hlídku. Právě při ní došlo k náletu německého vojenského letadla, které na objekt Jiříkových kasáren svrhlo několik protipěchotních bomb. Jedna proletěla střechou, prorazila podlahu půdy i všech pater a vybuchla v přízemí, kde v bývalých stájích byly uzavřeny desítky zajatých Němců a způsobila tam velký masakr. Během Pražského povstání bratři Vávrové sloužili jako aktivní členové Zpravodajské brigády na smíchovských barikádách. (jako obrana proti očekávaným německým tankovým jednotkám).

Radost z osvobození však netrvala v rodině Vávrových dlouho. Přišly události roku 1948 a s nimi poznání, že svobodě je opět konec. Nesmířili se s tím, cítili potřebu pro obnovení svobodné republiky něco dělat. A tak, když Karla pozval bývalý spolužák z gymnázia do ilegální protikomunistické organizace, souhlasil a zapojil se. Odbojová skupina Šeřík vydávala letáky, předávala zpravodajské informace dalším skupinám napojeným na západní agenty a personálně byla propojena s hnutím „Pravda zvítězí“. Karel Vávra k činnosti těchto skupin říká: „ Víte, to bylo něco jiného než za války. Když se obrátili na generála Kutlvašra, zda by se nezapojil, tak se raději držel zpátky. Zjistil, že to organizují naivní vysokoškolští studenti, bylo mu jasné, jak to skončí. Měl pravdu. To se nedalo srovnat se Zpravodajskou brigádou za války. Tu vedli důstojníci, kteří věděli, jak se dělá odboj. V Šeříku se lidé navzájem znali jmény, věděli jsme, kde kdo bydlí, a pořád se schůzovalo. To bylo špatně. Ve Zpravodajské brigádě jsem znal jen bratra a jednu spojku, a když nás cvičili se zbraněmi, sešli jsme se jen v malé skupině.“

Skupiny „Šeřík“ a „Pravda zvítězí“ byly prozrazeny – po udání někoho přímo ze skupiny – už na konci roku 1948. Karel Vávra byl zatčen za protistátní činnost 27. prosince 1948. V první skupině bylo souzeno vedení organizace v čele s generálem Kutlvašrem. 3 rozsudky smrti byly vykonány ihned druhý den. Generál Kutlvašr dostal vzhledem ke své účasti na pražském povstání doživotní vězení.

V soudním řízení s druhou skupinou 64 členů Šeříku byly vyneseny rozsudky až ve výši 20 let. Karel Vávra vyvázl se 4 roky těžkého žaláře, peněžní pokutou, ztrátou veškerého majetku a občanských práv. Trest byl relativně velmi nízký pravděpodobně díky tomu, že se mu nepodařilo prokázat rozsah zapojení, nepřiznal tisk a distribuci letáků. U brutálních výslechů na StB zapíral, tvrdil, že byl posledním v řetězci celé skupiny a nikoho tedy nezná. To potvrdil i jeho přítel a organizátor skupiny Kovaříček, kterého později komunisté popravili.

Odvolací řízení, které se konalo až za tři roky, se podobalo frašce. Až po potvrzení rozsudků první instance se zjistilo, že například Karel Vávra neměl po celou dobu soudního projednávání obhájce. Celý trest si odpracoval v jáchymovském uranovém dole Eva v důlních profesích jako lamač, důlní zámečník, tesař a podobně. Na konci roku 1952 byl propuštěn a povinně nastoupil jako dělník v kladenských ocelárnách. Odtud ho povolali k nejhorším vojenským oddílům té doby – PTP, kde pracoval až do konce presenční služby. Po odchodu do civilu pracoval na Šumavě při odvodňování luk, dál se vzdělával v technických a matematických oborech. Později nastoupil jako výpočtář, ale při prověrkách v roce 1958 byl z podniku vyhozen pro nevyhovující kádrový materiál. Z téhož důvodu nebyl přijat ani na místo pomocného topiče do holešovické elektrárny. V poněkud lepších časech pracoval opět jako výpočtář při řešení technických projektů a bylo mu povoleno dostudovat ČVUT.

Ing. Karel Vávra byl nositelem řady medailí za protinacistický a protikomunistický odboj.

Zdroj fotografie: archiv Karla Vávry