podplukovník i. m. generálmajor Josef Balabán

legionář, československý voják, příslušník odbojové organizace Obrana národa a její zpravodajsko-sabotážní skupiny známé jako Tři králové

Josef Balabán se narodil 4. června 1894 v obci Obory nedaleko Dobříše, v rodině hajného Matěje Balabána, dětství však prožil v Sestrouni na Sedlčansku, kam se rodina záhy přestěhovala. Po měšťanské škole se Josef vyučil strojním zámečníkem a počátkem roku 1914 odešel za prací do Prahy. O několik měsíců později osudově zasáhla do jeho života první světová válka – Balabán byl v říjnu 1914 odveden a v rámci 28. zeměbraneckého pěšího pluku odvelen na východní frontu. Vojín Josef Balabán však dlouho v řadách rakousko-uherské armády nezůstal, 2. dubna 1915 přešel dobrovolně do ruského zajetí. Zde pracoval jako strojník v továrně a v říjnu následujícího roku podal přihlášku do vznikajících dobrovolnických sborů. Po základním výcviku byl zařazen do 1. československého husitského dělostřeleckého divizionu, s nímž se zúčastnil bojů s Němci a posléze i s bolševiky. V bitvě u Lipjag prokázal četař Josef Balabán neuvěřitelnou statečnost a jako první pronikl do zákopů nepřítele. Před návratem do vlasti ještě absolvoval tzv. sibiřskou anabázi a do Československa přicestoval až s jedním z posledních transportů v dubnu 1920. V té době zastával již hodnost poručíka ruských legií a na hrudi jej zdobil Kříž svatého Jiří.

Hodnocení, která na poručíka Balabána psali jeho tehdejší nadřízení, nešetřila chválou. „Ve všech směrech jak ve výchově mužstva, tak v plnění svých povinností jako důstojník úplně spolehlivý. Přes jeho malý cens vzdělání velice inteligentní,“ stálo v jednom z nich. Nelze se tudíž divit, že se Balabán rozhodl setrvat v armádě a sloužit i nadále své vlasti ve zbrani. Byl zařazen k vojsku, u něhož se osvědčil už v legiích – k dělostřelectvu. Stal se velitelem jedné z baterií 1. dělostřeleckého pluku, který byl dislokován v Ruzyni a několikrát byl během této služby povýšen. V září 1929 byl pak v hodnosti štábního kapitána přeložen na ministerstvo národní obrany, kde působil na dělostřeleckém odboru jako referent pro důstojníky v záloze. Na podzim 1935 byl jmenován přednostou osobní skupiny dělostřeleckého oddělení ministerstva obrany a o rok později byl povýšen do hodnosti podplukovníka.

Přijetí mnichovského diktátu Josefa Balabána velmi zasáhlo. Na rozdíl od některých armádních i politických špiček si však již tehdy dobře uvědomoval, že střetnutí s nacisty nenechá na sebe dlouho čekat a že bude mít jinou podobu nežli frontový boj. Od podzimu 1938 se tak snažil vytvářet síť spolupracovníků, o jejichž spolehlivosti a zároveň užitečnosti v nadcházejícím střetnutí nepochyboval.

V předvečer nacistické okupace, tedy v noci na 15. březen 1939, Balabán po ničení písemností na dvoře ministerstva obrany říkal své tehdejší partnerce Josefě Kochmanové: „Co tě čeká, naše vlasti, co asi bude? Bude to těžká práce, to víš, možná, že nasazujeme život, je to strašný boj, ale národ prostě nemůžeme nechat Němcům napospas. Každý musí něco dělat.“

Přesně podle této zásady začal Balabán konat. Ačkoliv byl stále zaměstnancem likvidovaného ministerstva obrany, stal se zároveň jedním z nejagilnějších organizátorů domácího odboje. Rozmisťoval propuštěné důstojníky do civilních povolání, aby zde mohli působit pro odbojové účely. Mimo jiné tak významným způsobem přispěl k etablování odboje na pražském magistrátu. Pro vytváření rezistentních struktur využil toho, že dobře znal mladé důstojníky a podle jednoho z nich – Karla Veselého-Štainera – si při tom počínal poměrně neobvykle: „Podplukovník Balabán měl pro mladé důstojníky porozumění. Byl osobním referentem pro dělostřelectvo, a proto znal staré hříchy všech dělostřelců v republice. Zřejmě si vybíral neklidné duše a dokonce osoby, s nimiž měl konflikty. Měl rád lidi, kteří se nedali.“

Josef Balabán se záhy začlenil do struktur ilegální vojenské organizace nazvané Obrana národa. Od svých nadřízených dostal za úkol vybudovat ilegální pluk a v případě očekávaného povstání se postavit do jeho čela. Při této činnosti úzce spolupracoval se svým přítelem, podplukovníkem Josefem Mašínem a v létě 1939 se oba za úspěšné splnění svých úkolů stali členy štábu zemského velitelství této organizace. Když je pak v závěru roku 1939 první velitelská garnitura Obrany národa gestapem rozprášena, přebírá Balabán nejprve vedení jejího zpravodajského oddělení a poté i řízení samotného generálního štábu. Krystalizačním jádrem nově budovaného generálního štábu se stává skupina Tři králové, jež se ustanovuje s příchodem Václava Morávka do Prahy na podzim 1939.

Balabán se stává nejen mozkem zpravodajské služby vojenské odbojové organizace, ale i zástupcem vojáků při jednáních s dalšími ilegálními skupinami. Významným způsobem přispívá k založení Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), které integrovalo hlavní nekomunistické organizace domácího odboje.

Z titulu své funkce se vyjadřuje též k politickým záležitostem – odmítá kupříkladu návrhy zahraničního odboje na řešení tzv. německé otázky a ostře kritizuje některé předválečné politiky, kteří své úřady využívali především k vlastnímu obohacování. Tři králové požadovali, aby tito lidé, kteří se v době ohrožení republiky snažili prostředky vynakládané na obranu vlasti používat ve prospěch stranických sekretariátů, byli po válce postaveni před soud. Za pozornost stojí i radiotelegrafická a kurýrní korespondence mezi Balabánem na jedné straně a prezidentem Benešem a ministrem Ingrem na straně druhé, jež se týká politiky Sovětského svazu. Balabán v ní projevil nevšední politickou předvídavost a nelze tak než souhlasit s historikem Václavem Kuralem, že „nikdy předtím a nikdy potom nevyrostl mezi odbojovými vojáky člověk Balabánova formátu.“

Balabán měl stejně jako jeho dva blízcí spolupracovníci smysl pro humor, byť se s ním v tomto smyslu nepojí přímo žádná legenda. Víme však, že toleroval, aby jej Mašín s Morávkem nazývali „führerem“. Také je zaznamenáno, jak se jistý člověk, který se chtěl zapojit do odboje, vyptával na Balabána, aniž tušil, že s ním přímo hovoří. Balabán mu měl údajně odpovědět: „Balabán, to je nějaký divný člověk, byl to divoch už v legiích. Neberte ho vážně.“ Tato situace se odehrála při navazování kontaktu s ostatními odbojovými skupinami, což patřilo k Balabánovým oblíbeným činnostem. Snažil se totiž do odbojové práce zapojit co nejvíce lidí, kteří o ni projevili zájem. Tato aktivita se mu nakonec bohužel stala osudnou. Při jednání s organizací tzv. prstýnkářů se dostal do kontaktu s člověkem, který působil jako konfident gestapa. Na schůzce v tehdejší Velvarské (dnešní Evropské) ulici byl ve večerních hodinách 22. dubna 1941 gestapem zatčen. Jak uvádí Václav Černý, celé pražské gestapo plesalo, neboť se mu podařilo zatknout hlavu českého vojenského odboje, Balabán však při brutálních výsleších nic neprozradil. Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti zastřelením. Ten byl vykonán 3. října 1941 v 16 hodin a 15 minut v jízdárně ruzyňských kasáren, tedy v místě, které první padlý král českého odboje velice dobře znal ze své předválečné služby.

Čestné občanství pro podplukovníka, in memoriam generálmajora Josefa Balabána přebral jeho prasynovec Dr. Miloš Balabán.

Zdroj fotografie: VHÚ