Jiří Suchý

divadelník, textař, skladatel, autor a herec

Narodil se 1. října 1931 v Plzni. Po roce či dvou se s rodiči přestěhoval do Klatov, které v něm zanechaly silnou stopu. Dodnes poměřuje všechny velké objekty velikostí klatovské Černé věže.

Otec se vyučil truhlařině, ale pak prošel celou řadou profesí. V době nezaměstnanosti byl rád, že sehnal místo dělníka na železniční trati, později, v době Morseovy abecedy, se stal telegrafistou na Masarykově nádraží v Praze a Jiří ho záhy s maminkou do Prahy následoval. Maminka viděla ve svém synovi mimořádně nadané dítě a byla ráda, že v Praze bude pro jeho talent větší prostor.

V Praze Jiří Suchý úspěšně absolvoval tři třídy obecné školy, čtvrtou pak ve Sv. Janě pod Skalou. Jeho školní úspěchy skončily vstupem na tzv. hlavní školu, jak se v Protektorátu říkalo měšťance. Říká, že se učil mizerně a proto ho na gymnázium nevzali. Nebyl přijat ani ke kreslenému filmu, po kterém toužil, ale našel útočiště v reklamních ateliérech BaR (Burjanek a Remo), ze kterého se o rok později, v roce 1948 stalo družstvo Propagační tvorba. Jako elév chodil zpočátku svým kolegům pro svačiny a adjustoval jejich návrhy. Za to mu vysvětlili jak se míchají barvy, jak se kreslí písmo a jiné užitečné věci. Zpočátku si nepřipadal být příliš schopným reklamním grafikem, ale asi po třech letech to vzalo rychlý obrat. Dokonce byl na základě předložených prací přijat do velmi výběrového Svazu výtvarných umělců. To považoval za svůj první životní úspěch.

Druhým úspěchem bylo, když si začal plnit svou touhu stát se komikem. K tomu ho přivedl jednak britský music-hallový a filmový komik George Formby a pak Voskovec s Werichem. Jejich představení hry „Pěst na oko“ obrátilo Jiřímu Suchému život o 180 stupňů a vydal se na cestu, která později vedla k divadlu a filmům. Dopomohl mu k tomu reklamní grafik – jmenoval se František, jindy Áda či Viktor, Sodoma, který si se svou manželkou Vlastou založil malou hudební skupinu. Pro ní Jiří Suchý začal psát písňové texty, posléze hrát na kontrabas a pak i zpívat. V rekordně krátkém čase se mu podařilo zaujmout pražskou veřejnost natolik, že to vzbuzovalo bdělost a ostražitost komunistických úřadů.

V malém sále vinárny Reduta hráli stále častěji a častěji pro víc a více návštěvníků. Jeden z nich – Miroslav Horníček – ho seznámil s Jiřím Šlitrem a to byl další osudový okamžik v životě Jiřího Suchého. Začali spolu psát písničky a ty zvolna, ale úporně opouštěly sklepní prostory Reduty a draly se do sdělovacích prostředků. To už grafiku téměř nedělal a opuštěného pracovního stolu v Propagační tvorbě se ujala Běla Novotná, se kterou se později, v roce 1960, oženil.

V roce 1958 spolu s přítelem dr. Ivanem Vyskočilem a dalšími (Ladislavem Fialkou, dr. Vladimírem Vodičkou a Helenou Philippovou) založili Divadlo Na zábradlí, pro které Jiří Suchý napsal první hru – „Kdyby tisíc klarinetů“. V ní hrál a věřil, že sen stát se komikem, se vyplnil. Všichni si ale nemysleli, že je dobrý herec a tak do druhé hry, kterou s Ivanem Vyskočilem napsal, a která se jmenovala „Faust, Markéta, služka a já“, už nebyl obsazen. Nezbývalo, než založit si nové divadlo. To uskutečnil v roce 1959 s Jiřím Šlitrem. Nazvali ho Semafor (sedm malých forem), mělo sídlo Ve Smečkách (dnes Činoherní klub) a jejich první hra „Člověk z půdy“ zaznamenala tak nebývalý úspěch, že jim Národní výbor sál odebral v bláhové naději, že je tím zničí.

Písničky S+Š se ale zatím rozletěly po celé vlasti a úřady si s nimi nedokázaly poradit jinak, než že osnovaly jeden podraz za druhým a otráveně sledovaly, jak mezi nimi kličkují. Nakonec jim bylo roku 1962 přiděleno divadlo po Oldřichu Novém. Krásný sál na Václavském náměstí, v němž hráli legendární představení „Jonáš a tingltangl“. Na scéně se vedle Jiřího Suchého postavil Jiří Šlitr, do té doby pouze skladatel, a vznikla tady nesmírně populární komická dvojice. Hlásili se k V+W a ti je uznávali a dali jim to dokonce písemně. Tak se splnilo přání Jiřího Suchého vystupovat ve dvou, tak jako oni. Nemělo to však dlouhé trvání. O vánocích 1969 Jiří Šlitr zemřel.

V šedesátých letech se úřady s existencí Semaforu smířily a potíží zvolna ubývalo. V roce 1968 ponejprv okusili co to je hrát svobodně, což už v roce 1970 neplatilo. Jiří Suchý podepsal prohlášení Ludvíka Vaculíka 2000 slov, odmítl svůj podpis odvolat a strana se začala mstít. Byl zbaven vedení divadla, bylo mu znemožněno účinkování v televizi, natáčení filmů, vydávání knih a další veřejná činnost – kromě hraní divadla. Tam byl schován za ochranným štítem ohromné divácké obce, kterou si úřady nedovolily popudit. Teprve koncem osmdesátých let trochu polevily zákazy a sankce, směl natočit dva filmy a účinkovat v zahraničí.

Po odchodu Jiřího Šlitra se dostalo Jiřímu Suchému nečekaným způsobem nového partnera do dvojice. Byla to Jitka Molavcová. Jiří Šlitr působil na prknech Semaforu 8 let, Jitka Molavcová už 38. Stala se neodmyslitelnou součástí divadla a její talent ji předurčil k tomu, že oblibu, kterou si naráz získala při svém prvním vystoupení, si udržela v nemenší míře dodnes.

V roce 1989 se vedení Semaforu vrátilo do Suchého rukou, rozešel se se skupinami, které v divadle vznikly a vracel se k jeho původní poetice. Za první popřevratovou hru „Hej rup – peklo nebude, ráj se vrací“ obdržel Cenu České národní rady. Zanedlouho na to však museli opustit zprivatizovaný objekt Alfa. Nastaly roky putování po různých scénách, až získali prostor v suterénu karlínského Hudebního divadla, o který ale s pomocí Vltavy o povodních roku 2002 přišli.

Po tříletém putování po provizoriích nabídla Městská část Praha 6 vybudování nového divadla na Dejvické třídě. V září 2005 se do tohoto, jak Jiří Suchý říká, „nejkrásnějšího divadla za celá léta své existence“, nastěhovali. Po celé roky pokračoval Jiří Suchý i ve výtvarné práci – účelově pro divadlo i pro potěšení tvorbou grafických listů. Uskutečnil přes sedmdesát výstav a zase začal vydávat knihy – tou nejvýznamnější je dvacetidílná Encyklopedie Jiřího Suchého.

Jiří Suchý

Zdroj fotografie: Jiri-Suchy.eu