Jiří Anderle

akademický malíř a grafik

Ve čtyřsvazkové Diderotově encyklopedii čteme pod heslem „Anderle Jiří: narozen 14. 9. 1936, český malíř a grafik, začátky jeho tvorby ovlivnila spolupráce s Černým divadlem Jiřího Srnce. Vytvořil řadu grafických a obrazových cyklů (např. Bez kůže, Perspektivy, Hry, Portrét v čase, Zápisníky, Apokalyptická genetika, Commedia dell´ arte, Iluze a realita, Na závěr milénia atd.) svým imaginativním realismem ovlivnil tvorbu celé generace českých umělců“ – tolik Diderot.

Od pondělního podvečera 14. září, kdy se ve vesnické chalupě v Pavlíkově u Rakovníka ozval první křik novorozeněte, uplynulo 70 let. Otec Jiřího Adam přišel do Rakovníka jako zámečník z chodské vesnice Díly u Klenčí. Matka Marie byla ze 6 dětí malorolníků. Nejranější vzpomínky dítěte jsou pohledy do předčasně zestárlých tváří venkovanů v každodenní dřině. Snad i proto zůstává portrét hlavním tématem jeho díla.

„Co z tebe bude? Šikovnej seš jak hrom do police ... Kam šlápneš 7 let tráva neroste ... Štípání polínek dříví ti jde jako psovi pastva ... Pořád by sis´ jen čmáral ... Ani husy od rybníka nepřiženeš domů všechny ... Vždycky je musím hledat u sousedů.“ Říkávala mu často babička.

Dětství prožité v tísnivé době války ještě více posmutnělo úmrtím otce. Tenkrát byla TBC plic nevyléčitelná. Po válce jsou s maminkou pravidelně zváni na rentgen. Z tohoto období, kdy jednou neodolal a nahlédl do temné místnosti a zůstala mu vzpomínka na zářící modrozelený čtverec, ve kterém tepe matčino srdce. I tento vjem z dětství měl vliv na jeho tvorbu, kterou se snaží proniknout do neviditelného světa uvnitř člověka.

„Na co tě dáme, chlapče? Čas letí, nechtěl bys bejt elektrikářem? Moh´ bys mě spravovat pojistky jako to dělá pan Pitner“ říkala mu matka. Ale do života Jiřího vstoupil otčím – pavlíkovský holič a kadeřník, který se zaradoval když slyšel od pana řídícího, že by z chlapce mohl být malíř, protože na tabuli kreslí všechno v perspektivě. „I myslivcům se líbilo jaks´ je nakreslil na tablo, vždyť tam byl každej jako živej, tak když tě to baví, zkus bejt malířem“, řekl otčím, ale psal se rok 1951, kdy všichni kluci museli buď do dolů nebo do JZD. Rozhodl učitel rakovnické měšťanky Mostecký, který Jiřího v kreslířském kroužku vedl. Na pomyslném nádraží osudu přehodil výhybky směr Praha – studium uměleckých škol.

V roce 1951 začalo 4leté odborné studium na výtvarné škole, pak následovalo 6leté studium malby a grafiky na Akademii výtvarných umění. Jako téma absolventské práce si zvolil zobrazení života, který důvěrně znal – dění při vesnických tancovačkách. Během studií o sobotách a nedělích hrál v kapele na bicí po vesnicích Rakovnicka, Křivoklátska a Berounska. Tak mohl soustředěně pozorovat střety mládí, stáří, lásky, nenávisti, drsnosti, něhy umocňované hudbou; to je téma, které ani dnes nepovažuje za dokončené. Od té doby ví, že může malovat jen to, co hluboce prožil.

Po absolvování akademie vstupuje do jeho života další nečekaně silná inspirace – jeviště Černého divadla Jiřího Srnce. Tam si uvědomuje sílu gesta i sebemenší změny ve výrazu tváře. Jeviště divadla se mu jeví jako metafora a začíná vnímat dění kolem jako divadlo světa – divadlo života – Theatrum Mundi. V šatnách divadel téměř všech kontinentů a při krátkých pobytech doma v pražském ateliéru vznikají první grafiky cyklů, které později získávají ta nejprestižnější ocenění na světových bienále a dnes jsou součástí sbírek předních světových muzeí.

Během australského turné v roce 1964 se na českém konzulátu žení s členkou souboru Miladou. V sydneyském přístavu si kupují první černošskou sochu. Netuší, že tím zakládají sbírku primárního umění Afriky, která je dnes spolu s retrospektivou Anderleho děl vystavena v Pelléově vile.

Vyprávění o běhu života by mohlo být nekonečně dlouhé. Mohli bychom mluvit o umění, které Anderleho ovlivnilo, např. umění období renesance nebo umění Pabla Picassa. Jiří Anderle vytváří stále nové cykly. Říká, že jeden lidský život je příliš krátký na to, aby se mohlo zobrazit vše, co je prožíváno. Mohli bychom mluvit o pozvání do centrální expozice slavného benátského Bienále v roce 1982 a 1984 nebo o tom, že na tématické výstavě v newyorském Metropolitním muzeu „Mistrovská díla – kresby a grafiky pěti století“ viselo Anderleho dílo v sousedství Pabla Picassa. Za obsáhlou zmínku by stálo, že jeho tvorba je zastoupena ve sbírkách například Metropolitního muzea v New Yorku nebo Centre George Pompidou v Paříži.

Jiří Anderle je vůči těmto poctám stále jakoby imunní, je to nadále ten kluk z vesnice, který nesplnil maminčino přání, aby jí spravoval pojistky jako pan Pitner.

V roce 1981 Anderlův přítel Bohumil Hrabal napsal:

„… Tak Jiří Anderle přinesl svými cykly grafickou a malířskou epopej moderního života, kmitajícího mezi Dantovou Božskou komedií a Rimbaudovým Pobytem v pekle. Jeho grafické listy a obrazy se propojují s Altamirou a Goyou, Ensorem a Pablem Picassem.“

Jiří Anderle

Zdroj fotografie: Eye Direct