Jaroslav Seifert

básník, nositel Nobelovy ceny

Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 na Žižkově. Zde chodil do obecné školy, zde nastoupil i dráhu středoškolského studenta klasického gymnázia. Vyšel z proletářského prostředí. Otec, vyučený zámečník, byl aktivním sociálním demokratem, zatímco matka věřící katolička. Rozdílný světový názor rodičů nepůsobil v jejich vztahu, ani vůči synovi žádné potíže. Ve svých pamětech básník vzpomíná na láskyplné a tolerantní prostředí domova: „Rád jsem chodil s otcem na politické schůze a tábory lidu a právě tak rád jsem chodil s matkou a zpíval dlouhé mariánské písně, postával u lavice, kde sedávala“. Možná právě toto vyrovnané zázemí způsobilo, že Seifertův umělecký vývoj se přes proměny ideových postojů i poetiky nevyznačoval ostrými zvraty a že podstatná část jeho díla tíhne k harmonickému vyrovnání protikladů.

První významnější verše pod názvem „Idyla“ zveřejnil Seifert jako ještě ani ne osmnáctiletý v časopise mladých Republika. Následovaly příspěvky v Orfeu nebo v Dělnické besídce Práva lidu. Poválečný politický i umělecký ruch přiměl Seiferta k zanechání studia a přivedl ho na dráhu novináře. Na podzim 1920 spoluzakládá Umělecké sdružení Devětsil, stává se jeho členem a mluvčím. Roku 1921 začal spolupracovat s Rudým právem a později pomáhal v brněnské Rovnosti redigovat kulturní přílohu Dělnická neděle. Po návratu do Prahy byl redaktorem komunistického satirického časopisu Sršatec.

Na začátku 20. let se Čechy staly křižovatkou rozmanitých literárních proudů. Ve středu pozornosti se ocitá nejen předválečný civilismus, expresionismus, futurismus a válečný dadaismus, ale i poválečné ohlasy ruského Proletkultu a také kulminuje zájem o tvorbu francouzských autorů, zvláště dílo Apollinairovo. Napříč generacemi básníků a spisovatelů probíhá ideové tříbení.

Seifertovo básnické dílo směřovalo od proletářské bojovnosti (v debutu „Město v slzách“ z roku 1921 a „Samá láska“ z roku 1923) přes poetistické okouzlení moderní civilizací („Na vlnách TSF“ – 1925, „Slavík zpívá špatně“ – 1926) až k niternému citovému vyjádření vztahu k drobným darům života, k domovu a k národní kultuře. Sem patří sbírky „Poštovní holub“ a „Hvězdy nad Rajskou zahradou“ z roku 1929, „Jablko z klína“ z roku 1933, „Ruce Venušiny“ – 1936 a „Jaro, sbohem“ – 1937.

V roce 1929 byl Jaroslav Seifert spolu s dalšími levicovými spisovateli, kteří podepsali manifest proti vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, vyloučen z komunistické strany. Dále pracuje jako redaktor v divadelní revui Nová scéna, v Panoramě a v sociálnědemokratickém tisku Ranní noviny, Pestré květy a jiných. Za 2. světové války působil v redakci deníku Národní práce, od roku 1945 v deníku Práce a v letech 1946–1948 redigoval časopis Kytice.

Jako reflexe válečného ohrožení a zápasu za svobodu vyšla v roce 1945 sbírka „Přílba hlíny“, následovaly další dvě sbírky inspirované obrázky Mikoláše Alše a Josefa Lady – „Šel malíř chudě do světa“ a „Chlapec a hvězdy“, básnické skladby o tvůrčím údělu „Píseň o Viktorce“ a sbírka zpěvné intimní lyriky „Maminka“.

V 50. letech 20. století se stal Jaroslav Seifert pro své postoje terčem ostré kritiky představitelů KSČ. Po několikaleté autorské odmlce, způsobené i onemocněním, začal tvořit až v polovině šedesátých let. V jeho poezii došlo k proměně: zmizely rýmy, rytmická pravidelnost, verš zdrsněl. Ozývají se tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, zaznívají vzpomínky na dětství, mladé lásky, zemřelé přátele a dramatické události. Do tohoto tvůrčího období patří sbírky „Koncert na ostrově“, „Odlévání zvonů“ či „Halleyova kometa“.

V době kolem tzv. pražského jara se politicky a kulturně angažoval, stal se také na 2 roky předsedou Svazu českých spisovatelů. V sedmdesátých letech odešel do ústraní, spolupracoval s disentem a byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Jeho dílo bylo vydáváno v samizdatu. „Morový sloup“ vyšel v roce 1977 v Německu, z roku 1979 je sbírka „Deštník z Piccadilly“. Jako poslední vychází v roce 1983 sbírka „Býti básníkem“. Jedním z vrcholů Seifertovy pozdní tvorby se stává kniha vzpomínek „Všecky krásy světa“, která vyšla roku 1979 v Německu a po 2 letech v Kanadě. Českého vydání se s cenzurními zásahy dočkala v roce 1982, kompletně až v roce 1993.

V této půvabné knize vzpomínek a příběhů, jak sám Jaroslav Seifert říkal, „většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“ jsou i první takto vyjádřené básníkovy dojmy z Břevnova: „Do nového bytu v Břevnově stěhovali jsme se v hodině, kdy se z otevřených oken okolních domů hlučně ozývaly rozhlasové reproduktory. Hitler hulákal a hrozil. Bylo to v červnu roku třicátého osmého. Radost z nového prostředí, plného svěžího vzduchu a slunce, byla zkalena nacistickými hrozbami. Už jednou přes orná pole, na která jsme se dívali z oken, hnala se pohroma na náš národ. Bílá hora je nedaleko. Ale ještě zpívali ptáci a z polí co chvíli vybatolila se hejna koroptví nebo vyskočili mladí zajíci. Ještě byl mír! V Břevnově bylo tenkrát více zeleně než střech a z křivoklátských lesů vanul voňavý vzduch.“ Jaroslav Seifert se stal břevnovským patriotem, rád chodil do okolí na procházky a měl zde mezi sousedy mnoho přátel. Břevnov mu dal klid, pohodu a zvláště v závěru života i prostředí pro melancholické vzpomínky.

Když v podzimních dnech roku 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, nejvyšší mezinárodní uznání, jakého se může dostat žijícímu spisovateli, vyslovil se, že ho chápe jako ocenění vysoké úrovně české poezie 20. století. Nebyla to jen úsluha mrtvým druhům, ani gesto nemístné skromnosti, ale vyjádření skutečnosti, že tehdy představoval posledního žijícího člena literární generace, která po I. světové válce, na samém prahu své dospělosti, vstoupila do uměleckého života.

10. ledna před 20 lety Jaroslav Seifert zemřel.

dcera Jaroslava Seiferta – Mgr. Jana Seifertová

Zdroj fotografie: Slovník české literatury