prof. PhDr. Jan Patočka

největší český moderní filosof

Prof. PhDr. Jan Patočka se narodil v Turnově 1. 6. 1907 jako syn klasického filologa, středoškolského profesora Josefa Patočky a zpěvačky Františky roz. Procházkové. Odmalička byl předmětem obdivu a současně ironie. Vystihují to 2 záběry z výstavy o jeho životě, z nichž jeden má popisek „Jenda jako obyčejně upadl na rovinu a rozbil si nos“ a druhý: „Jenda dnes chodí celý den se zápisníkem jako učenec, dělá si poznámky a je šťasten“. On i jeho tři bratři brzy poznali, co je to zodpovědnost a svědomitá práce. Otec byl těžce nemocen a předčasně penzionován. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu v roce 1925 se Patočka přihlásil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Byl mimořádně nadaný a od raného mládí tíhl k filosofii. 

Sám k tomu řekl: „V podstatě nedovedu říci, co mně vlastně k filosofii přitáhlo; jistě jsem si při ní představoval něco docela jiného, ​​​​​​než čím opravdu jest, něco úchvatného silou fantazie a ducha vůbec... Jako u jiných tehdejších mladých, ztělesňovala mi filosofii v počátcích jakési duchovní centrum, stojící někde mezi uměním, vědou a snad i náboženskou oblastí...“ 

Studiu filozofie jeho otec nepřál. Obával se, že by se jí těžko užil, ale synovo rozhodnutí akceptoval pod podmínkou, že vystuduje z praktických důvodů ještě romanistiku a slavistiku. 

Roku 1929 se při studijním pobytu v Paříži poprvé setkal se slavným fenomenologem Edmundem Husserlem. U něho a Martina Heideggera ve Freiburgu studovali v roce 1933 fenomenologii. 

Podobně jako po sametové revoluci měli i za první republiky studenti možnost získat světový rozhled a otevřít se evropskému světu. Kromě toho byla Praha útočištěm politických emigrantů z Ruska a Německa, mezi nimiž byli světoví vědci; komunikace s nimi pomáhala překonávat nebezpečí provincionalismu. Patočka se nebezpečný na založení Cercle philosophique de Prague (Pražský filosofický kroužek) a stal se jeho českým tajemníkem. Již od roku 1928 publikoval recenzi o nové francouzské filosofii, ve 30 letech byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze (v Německu nesměl Husserl pro svůj nearijský původ přednášet) a po Husserlově smrti se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti spolu s františkánem, filosofem fenomenologem Leo van Bredou. 

Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil Patočka na gymnáziích. Vydal několik knížek věnovaných především mladým – o české kultuře, o Máchovi, o filosofii – v edici Petrových „Svazků úvah a studií“, které byly dostupné širokým vrstvám čtenářů; Patočka je zamýšlel i jako přípravu pro budoucí univerzitní studenty. Pokud to bylo možné, publikoval, překládal, snažil se filozoficky pracovat (zachovaly se fragmenty konceptů úvah a pokusů o vlastní fenomenologickou koncepci, filosofii dějin, práce o mýtu v naší romantické poezii aj.) Koncem byl totálně nasazen na stavbě. 

V roce 1945 se vrátil na Karlovu univerzitu. Studenty – i z řad komunistů – byl oblíben. Ti se za něho postavili, když byl hned v první vlně vyhazovů nejnepohodlnějších profesorů v únoru 1948 z univerzity vyloučen. Sepsali tehdy na obranu svého profesora petici, takže byl potom vyhazován rafinovaně co nejpomalejším tempem. Od roku 1950 pracoval v Ústavu TG Masaryka, poté ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy. Od r. 1964 byl editorem ve Filosofickém ústavu Československé akademie věd; absolvoval přednáškové pobyty ve Francii a v Německu. Roku 1968 se podruhé vrátil na Universitu Karlovu a byl jmenován profesorem filosofie. 21. srpen zažil na filosofickém kongresu ve Vídni, kde se setkal se solidaritou filosofů s okupovaným Československem. Brzy se vrátil domů. 

V rozhovoru pro Večerní Prahu z 29. 8. 1968 řekl často připomínaná slova: „Je-li nám zabráněno říkat, co je pravda, neříkat aspoň to, co je nepravda. Je-li nám zakázáno konat, co je správné, nekonat aspoň to, co je nesprávné. Ke všem výkladům shora se stavět se skepsí, odhalující zájmy, které je diktují. Neoddávat se krátkodechým nadějím, ale neztrácet celkovou zásadní víru. Vyhledávat stejně smýšlející, být jim nablízku a vytvářet řetěz důvěry. Odvracet se od těch, kteří toto smýšlení naleptávají, nepustit je mezi sebe poctivě, živit se prací a ne kolaborací.“ 

Opět nebyl z fakulty odstraněn, ale pomalu a potichu. Ještě se stačil zastat svých kolegů filozofů vyhozených v rámci čistku za husákovskou normalizaci. V roce 1972 byl penzionován. Na filozofickém kongresu ve Varně roku 1973 se mu podařilo soukromě informovat západní filosofy o ničení naší duchovědy, o normalizačních opatřeních... Bylo mu zabráněno dočíst sjezdový referát „Nebezpečí technizace ve vědě u E. Husserla a bytostné jádro techniky jako nebezpečí u M. Heideggera“, což je práce podnes aktuální. Po návratu mu byla odebrána policie doložka k občanskému průkazu a nikdy se už za hranice nedostal. 

Patočkovy přednášky v bytových seminářích byly zvlášť významné události šedého života 70. let. Stal se duchovní a morální autoritou zejména pro mládež různých společenských vrstev; přiznávali to i jeho odpůrci. Snažil se vždy pomáhat nevinně pronásledovaným. 

Na konci života byl postaven jako občan před těžkým úkolem. Stal se signatářem Charty 77 a jedním z prvních jejích mluvčích. Ač starý a nemocný, byl touto novou funkcí velmi potěšen, i když věděl, že s jeho milovaným filosofováním je konec a že nasazuje život. Zůstal nakonec ze všech mluvčích sám – ležela na něm obrovská tíha. U hlavy postele měl stále položenou knihu akademika Josefa Charváta o stresu. Svými posledními texty k Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. například se, že komunistická moc a policie se přepočítala, když ho považovala za neškodného snílka; svou neobyčejnou inteligencí naopak svou roli splnila lépe než profesionální politik; bohužel tak dokázal, že je pro režim nebezpečný,Po „bezprecendentním“ setkání s holandským ministerstvem zahraničí Van der Stoelem v hotelu Intercontinental byl vyslýchán státní bezpečnost. Po jednom zcela vyčerpávajícím výslechu byl hospitalizován a zemřel na mozkovou mrtvici v nemocnici Na Strahově. Jeho pohřeb se stal událostí protikomunistického odporu. 

Praha 6 se stala Patočkovým osudem. Prožil zde 40 let života od své svatby až do nedožitých sedmdesátin. V Praze 6 měl řadu přátel. Kromě lidí ze sousedství, se kterými si rád popovídal, to byli z významných osobností například budoucí opat Anastáz Opasek a především básník Jaroslav Seifert. Obě dcery i syn prof. Patočky rádi vzpomínají na nedělní procházky do Hvězdy, na návštěvu u otce bratra, který působil na dejvickou techniku, vybavuje se jim i veleslavínské plicní sanatorium, kde si Jan Patočka léčil těžké záněty průdušek. Vzpomínat chodí na břevnovském hřbitově, kde Jan Patočka odpočívá se svou manželkou, rodiči a bratry. 

Dr. Jan Patočka – největší český moderní filosof – rozsáhlé dílo, jehož hlavní část je věnována fenomenologii. Rozvinul Platónovu myšlenku péče o duši, která je podle něj vlastním jádrem evropské identity a jedinečnosti. Pokusil se vytvořit novou filosofii dějin a Kacířské eseje o filosofii dějin se staly jeho nejznámějšími a nejčastěji překládaným dílem. Patří mezi komeniologii; zařadil Jana Amose Komenského do kontextu světové filosofie. Jeho zájmy a znalosti byly široké – psal o českých dějinách, kultuře, literatuře, divadle a umění vůbec. Byl vynikající překladatel filosofických spisů i beletrie. 

Jako občan se zasloužil o boj za lidská práva v Československu, a tedy o naši novou svobodu. Pracoval i bojoval pro budoucnost našeho národa. Patří mezi komeniologii; zařadil Jana Amose Komenského do kontextu světové filosofie. Jeho zájmy a znalosti byly široké – psal o českých dějinách, kultuře, literatuře, divadle a umění vůbec. Byl vynikající překladatel filosofických spisů i beletrie. 

Jako občan se zasloužil o boj za lidská práva v Československu, a tedy o naši novou svobodu. Pracoval i bojoval pro budoucnost našeho národa.

Zdroj fotografie: archiv Jana Patočky