prof. PhDr. Ivan Vyskočil

iniciátor divadel malých forem a absurdního divadla, spoluzakladatel Divadla Na Zábradlí, herec, dramatik, režisér činohry, autor sci-fi a pedagog

Ivan Vyskočil se narodil 27. dubna 1929 v Praze jako nejstarší ze čtyř dětí v rodině knihařů. Jeho otec Josef založil dílnu a školu pro konzervaci a restauraci starých tisků při Státní vědecké knihovně, maminka dělala knižní ornamentiku.

První zkušenosti s dramatickou hrou a divadlem nabyl jako dospívající u skautů. Již v letech 1946–1947 uspořádal, také s Jiřím Suchým, který rovněž vyrůstal na Spořilově, několik improvizovaných kabaretních představení pod hlavičkou Společnosti pro zušlechťování mravů – ZUMRA.

Po absolvování gymnázia studoval souběžně na Filosofické fakultě obory estetika a literární věda a na dramatické konzervatoři herectví. Poté, co se z konzervatoře stala DAMU, mohl pokračovat pouze na jedné z nich. Vybral si divadelní fakultu, studium herectví a režie, kterou absolvoval v roce 1952. K jeho učitelům patřili Karel Höger, Otomar Krejča, Jiří Frejka, Jiří Plachý, Božena Půlpánová, Radovan Lukavský aj. V letech 1952–1957 studoval na FF UK psychologii se specializací nápravná a kriminální psychologie a pedagogiku. Jeho učiteli byli profesoři Josef Stavěl a Jan Patočka, s nímž ho pojilo i osobní přátelství.

Již během studií působil jako externí pracovník v psychiatrických a nápravných ústavech a zajímal se o tzv. pozitivní kriminální prevenci, o neinstitucionální převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Přes veškerý svůj zájem o praktickou nápravnou psychologii se jí nakonec zřekl, neboť jak říká: „dobral jsem se zjištění, že za policejního režimu není možné dělat kriminální prevenci – stát nemá zájem mladým delikventům pomoci, ale spíš je udržovat jako odstrašující příklad, vůči kterému se my dobří můžeme pohodlně vymezovat“. V oblasti psychiatrie a psychoterapie nadále spolupracoval jen na příležitostných projektech, kupř. s prof. Ferdinandem Knoblochem, ale naplno se začal věnovat divadlu a jeho experimentálnímu výzkumu.

V roce 1956 se oženil s pedagožkou a psycholožkou Evou Metelkovou, se kterou má tři děti: dcera Barbora je dnes viroložkou, Markéta neuroložkou a František právníkem-advokátem.

Ivan Vyskočil patřil k iniciátorům tzv. malých scén, či jinak řečeno divadel malých forem a také tzv. absurdního divadla. Z hlediska světové divadelní historie je jeho působení nejvýraznějším českým podílem na tzv. druhé divadelní reformě. Byl inspirátorem a vzorem tvůrců obecně známějších jmen jakými jsou např. Jiří Suchý, Václav Havel, Petr Lébl nebo Jaroslav Dušek.

V letech 1957–1959 přijal nabídku Miloše Nedbala a Radovana Lukavského studovat a učit psychologii a pedagogiku na DAMU. V té době v Redutě uváděl společně s Jiřím Suchým své první text-apealy. Tento pojem vymyslel a proslavil. Roku 1958 spoluzaložil Divadlo Na zábradlí, kde působil jako herec, dramatik, režisér činohry a umělecký vedoucí. Autorsky se podílel na pěti původních premiérách: „Kdyby 1000 klarinetů“, „Faust, Markéta, služka a já“, obojí spolu s Jiřím Suchým, „Trochu“ s Milošem Macourkem, „Smutné vánoce“ s Pavlem Koptou a Macourkem a „Autostop“ s Václavem Havlem.

Po odchodu z Divadla Na zábradlí se vrátil do Reduty, stal se uměleckým vedoucím Salonu Reduta a založil tu Nedivadlo. Pod touto značkou vystupoval tři desetiletí s různými partnery, nejčastěji s hercem a spisovatelem Pavlem Boškem, dramaturgem Otakarem Roubínkem, hercem a překladatelem Leošem Suchařípou. Průběh představení, texty a akce jednotlivých představení se záměrně průběžně vyvíjely na základě reakcí publika.

Za jeho vedení se v Redutě uskutečnilo několik text-appealových projektů, kupř. „Poslední den“, „Blbá hra“, „Meziřečí“ aj., konaly se jazzové koncerty, pořádaly výstavy soudobých výtvarníků, uskutečnilo se rovněž několik u nás prvních happeningů apod.

V šedesátých letech začaly také vycházet Vyskočilovy texty časopisecky i knižně. Jako samostatné publikace vyšly knihy „Vždyť přece létat je snadné“, „Kosti“, „Malé hry“ a „Ivan Vyskočil a jiné povídky“. Úspěšný byl také jako autor rozhlasových her „Návštěva čili návštěva“, „Příhoda“ či „Cesta do Úbic“. S rozhlasem spolupracoval i jako autor a moderátor pořadů, např. „Gramotingltangl“, střídavě s Jiřím Suchým a dalšími, a především „Jen tak“, jenž uváděl a koncipoval společně s Emanuelem Fryntou. V té době také navázal spolupráci s hamburským rozhlasem a přijal nabídku Jana Němce na účinkování v jeho filmu „O slavnosti a hostech“. V roce 1968 se zúčastnil mezinárodního kongresu psychoterapeutů, kde se seznámil s Royem Hartem, s nímž vedl dílnu v „dětštině“. Jak Ivan Vyskočil říká: „ … odtud možno datovat soustavnou práci v oboru psychosomatických disciplín.“

S nástupem normalizace přišel zákaz publikování a veřejné spolupráce se zahraničím. Byl nucen opustit Redutu, Nedivadlo, putuje po různých místech, často mimo Prahu, výjimečně se směl v roce 1970–1972 autorsky a herecky podílet na recitálech zpěvačky Evy Olmerové. Od roku 1971 začal učit na Lidové škole umění – Specializované účelové studium – Kurzy pro pracující. Zde postupně vznikla jeho koncepce studia „psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti“. Během let kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s jehož jádrem odešel po roce 1989 na DAMU.

Nedivadlo se postupně vyvíjelo jako alternativní scéna, která se vyznačovala osobitou narativní poetikou a improvizací. Se svými spolupracovníky realizoval projekty „Nehraje se“, „Kurz“ a „Rekurz kurzu“, dále „Na staré motivy“ a pokus o otevřenou dramatickou hru „Služební cesta“. V různých sestavách a kombinacích se uskutečnila řada představení: „Blbá hra“, „Nehraje se“, „Malý Alenáš, „Haprdáns“, „Cesta do Úbic“ a „Onkel Zbyndas Winterrock“.

V osmdesátých letech dále provozoval v Malostranské besedě „Kuchyň Ivana Vyskočila“, autorské čtení s vyprávěním a hudbou, výjimečně se objevoval i ve filmech – např. „Prodavač humoru“, „Kamarád do deště“ a Čs. televize zaznamenala v roce 1988 jeho inscenaci „Haprdáns“ jako dokument. Po roce 1989 se Ivan Vyskočil naplno vrátil do veřejného života. Knižně publikoval „Malého Alenáše“ a v reedici „Kosti“, Přemysl Rut uspořádal knihu „Nedivadlo Ivana Vyskočila“ a byl mu i partnerem při rozmluvách, které vyšly knižně pod názvem „Vždyť přece létat je o hubu“. Televize natočila podle jeho povídek inscenace – „Ten, který má být zavřený“, „Bráškové“ a „Hlídači“, televizní verze se dočkala i „Cesta do Úbic“. Ukončenou činnost Nedivadla příležitostně obnovil hrou „Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra“, přijal role ve filmech „Akumulátor“, „Král Ubu“ , „Kytice“ aj.

Od roku 1990 převážné aktivity věnuje DAMU. Nejprve působil jako vedoucí katedry činoherního herectví, v roce 1992 přijal samostatnou katedru, kterou nazval „Katedra autorské tvorby a pedagogiky“ a nyní je ředitelem Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví a nositel Zlaté medaile AMU. Roku 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby. Výuku herectví chápe jako výzkum, k čemuž se svými studenty používá cesty Dialogického jednání. Tuto cestu doplňuje studiem psychosomatických disciplín nutných pro jakékoli kvalitní veřejné vystupování – Výchovu k pohybu, Výchovu k hlasu a Výchovu k řeči. Podstatou není výuka dovedností a technik, nýbrž objevování a rozšiřování vlastních přirozených možností projevu každého studenta.

Ivan Vyskočil zanechal v českém divadelnictví, dramatice a literatuře výraznou stopu. Za podstatnější, než jednotlivé artefakty své tvorby, měl vždy výzkum podstaty tvorby a jejích možností. A stejně tak i objevování, zda a jak lze tvořivému postoji učit.

Byl jedním z kmotrů éry malých divadel šedesátých let. Jeho kolegové o něm říkají, že je to člověk svérázný, ba až podivínský, ale roli, která možná není dodnes doceněna, mu nemohou upřít. Velký experimentátor Ivan Vyskočil k tomu říká: „Důvod proč si někdo myslí, že jsem podivín je v tom, že mě zajímá co se dá dělat dál, ne to, co se dělá pravidelně. V divadle jsem pro nepravidelnou dramaturgii, odmítám běžnou produkci, která je hrobem experimentu, alternativy a tedy jakéhokoliv vývoje. Nepovažuji se za spisovatele, ale jenom se mi něco podařilo najít a pojmenovat a lituji, že něco se mi nepodařilo dokončit. Proto dělám DAMU, kde se snažím přijít na to, jak se pravdivě chovat, jak s druhými tvořivě komunikovat, jak s nimi být ve společenství. Studenty nepoučuji, ale navádím je na to, abychom společně na něco přicházeli.“

Prof. Dr. Ivan Vyskočil z rukou starosty přebírá Čestné občanství Městské části Praha 6 jako projev úcty a ocenění za mimořádné umělecké dílo a přínos české kultuře.

Zdroj fotografie: osobnosti.cz