Eva Dušková

politická vězeňkyně komunistického režimu

Narodila se 11. listopadu 1931 v rodině stavitele architekta Františka Vokála v Dejvicích. V roce 1938 se rodina přestěhovala do Střešovic, kde otec postavil nájemní vilu. Eva Dušková vzpomíná na venkovský vzhled místa svého dětství zastavěného z jedné strany vilami, nad kterými stály malé domky s krámky tzv. Střešoviček. Před vilou stála na břehu potoka krásná smuteční vrba, na které visela houpačka, opodál velké zahradnictví a kousek dál les, pole a hřbitov. (Po začátku války přestěhovali Němci děti ze školy U Norberta na Pohořelec, kam Evička denně docházela přes Hubálku a později do Nerudovy ulice, kde zažili nálet na Prahu.) Po revoluci v roce 1945 navštěvovala Eva Dušková obchodní školu a protože její láskou a zálibou byla hudba a hra na klavír, chtěla studovat na konzervatoři. Nastoupila do zaměstnání jako fakturantka v družstvu Dílo, aby si mohla vydělávat na hodiny klavíru u profesora Zdeňka Jílka.

Od smrti otce v roce 1942 byla rodina živa z nájmu z vily. Maminka po revoluci pronajala tatínkovy kanceláře studentům, se kterými se Eva Dušková stýkala a u kterých poznala svoji první lásku – studenta Vysoké školy politické Mílu Choce. Tím začal v jejích šestnácti letech příběh, který málem zničil její život. Míla se bezprostředně po uchvácení moci bolševiky zapojil do odboje a pracoval jako agent chodec. O velké části jeho činnosti ovšem neměl nikdo nejmenší tušení. Sama Eva Dušková si vzpomíná pouze na jeho činnost v mládežnické organizaci Národně socialistické strany a na protirežimní letáky, které u nich ukryl. V té době byla zamilovaná a politika jí moc neříkala. O tom, co skutečně Choc dělá, se dozvěděla až po jeho a svém zatčení. (V únoru 1948 byl mezi prvními při pochodu na hrad k presidentu Benešovi a poté také mezi prvními vyloučen ze školy.) V dubnu 1948 odešel za hranice a vrátil se koncem května, přespal u Vokálových a pak odjel údajně na Slovensko, kde si chtěl najít práci a ona sama ho později měla následovat. Odjel – a 28. května, právě na narozeniny prezidenta Beneše, StB vtrhlo do vily Vokálových a celou rodinu zatklo. Řekli, že se potřebují jen na něco zeptat, ať si nic neberou a že se za hodinu vrátí – maminka se nevrátila 12 let, Eva Dušková 5 let a sestra s bratrem 8 měsíců.

Rodina byla zatčena ještě před Chocovým dopadením 2. června na Moravě. Bylo vůči němu vykonstruováno obvinění z vraždy majora Bezpečnosti Augustina Schramma, jehož jméno bylo už tehdy spojováno s vraždou Jana Masaryka. Eva Dušková měla s věcí společné pouze to, že Choce milovala. V tomto případě byli však vinni všichni, včetně její matky a sourozenců. Hlavním důvodem zatčení bylo v té chvíli pouze zjistit, kde se Choc ukrývá. Maminku, Evu a její sestru umístili na jednu celu, kde již bylo 9 vězeňkyň – prostitutky, zlodějky… záchod v rohu… na mytí jeden kyblík, jedno umyvadlo… spaly tři na jedné posteli. Začaly výslechy, hlavně noční … ale Eva doopravdy nevěděla, kde Míla je.

Miloslav Choc byl za údajnou vraždu odsouzen k trestu smrti provazem. Po vynesení rozsudku povolili Evě Duškové návštěvu v cele smrti. Dozorce jí přinesl zprávu o popravě slovy: „Tak pojď, zejtra ti toho tvýho miláčka budeme věšet.“ Míla měl povolenou tříhodinovou návštěvu. Mluvili o tom, jak se měli rádi a jak to mohlo být hezké. Za hodinu přišel rozkaz, aby Evu odvedli s tím, že by to mohlo zapůsobit na její mladistvé city. To se stalo v noci z 18. na 19. ledna 1949 a o pár hodin nato byli Choc i jeho kamarád Šádek skutečně oběšeni. Eva Dušková vzpomíná: „Moje nejhorší chvíle byla ta, když jsem se loučila v cele smrti s Chocem. Tam jsem cítila, že bych tu mámu potřebovala nejvíc. Ani nevím jak jsem se dostala zpátky na celu. Víte, vidět zdravého člověka, plného síly … a že on musí umřít, to je strašné. Potom ten dopis – ten je totiž tak krásný… Dostala jsem jeho dopis na rozloučenou dopoledne, ale odpoledne už byla šťára. Museli jsme se úplně svlíknout, vyházeli nám deky, slamník a hledali ten dopis. Ale já jsem jej dala dr. Boušovi, aby ho předal tetě. Jim jsem řekla, že jsem ho spláchla do záchodu. Asi mi to ani neuvěřili, ale nedostali ho – a já ho dodnes mám, a hotovo!“

V procesu, při kterém prokurátor prohlásil, že Vokálovi nejsou souzeni za své činy, ale pro výstrahu dalším, kteří by se chtěli vzepřít, byla sedmnáctiletá Eva jako agentka CIC odsouzena k 10 letům vězení, snížených jako mladistvé na polovinu, maminka byla odsouzena k 15 letům a zabavení poloviny majetku. Ve skutečnosti jim vzali všechno. Vila s veškerým vybavením přešla do národní správy, jejich byt byl obsazen nájemníky. Sestra a bratr Evy Duškové se po propuštění od soudu neměli kam vrátit.

Eva prošla několika věznicemi pro mladistvé – v Hradci, Doudlebách, Lnářích a Zámrsku. Nejtvrdší zkušeností byl ústav ve Lnářích, bývalý augustiniánský klášter, přestavěný na vězení. Dívky se tu musely podřizovat tvrdému vojenskému drilu a politické převýchově, sborem zpívat ódy na Stalina a pracovat. Nasazení ve všech ústavech se rovnaly pracím otroků. Pracovala postupně v zemědělství, v přádelně, v cihelně, vykládala vagóny, prováděla demoliční práce. Dělala také posluhovačku jedné z bachařek, která vykřikujíc, že kdyby chtěla, je může všechny postřílet, skutečně Evu postřelila do nohy – centimetr od tepny.

Jednou jedinkrát byla během pětiletého věznění vypravena eskorta do Varnsdorfu, kde se mohla setkat s matkou. Později, když už byla sama na svobodě, ji jezdila navštěvovat do ženského lágru v Želiezovcích na Slovensku. Maminka zanedlouho po propuštění zemřela. Z dvanáctiletého věznění se již do smrti nevzpamatovala.

Eva Dušková byla propuštěna ve 22 letech. Trest však měl své pokračování – komunisté ji připravili o milého, o matku, o majetek, sen o konzervatoři a hraní na klavír se už uskutečnit nemohl a sehnat práci bylo nemožné. Nakonec našla po náhodném setkání s delikventkou z Lnář místo jako šička ve fabrice Pragoděvu, později získala lepší kancelářskou práci. Strach z návratu do vězení ji až do konce šedesátých let neopustil, agenti se chodili měsíc co měsíc ptát na její chování.

Vdala se za Karla Duška, jednoho ze studentů, kteří před Únorem u Vokálů bydleli. V důchodovém věku začala Eva Dušková vypomáhat v pobočce Konfederace politických vězňů.

Zdroj fotografie: Vavřinec Menšl, Paměť národa